4. prosince 2013

Jednodenní jablečný teror

To jsme se takhle jednou, po nechutném obžerství u tradiční nedělní "movie-night" rozhodly, že jsme fakt dvě nechuťačky a musíme dát tělu trochu odpočinout a dopřát mu nějakou tu zaručeně fungující očistu.

Vygooglila jsem tedy "Úžasnou jednodenní jablečnou očistu" po "které se Vaše tělo bude cítit lehké jako peříčko, očistíte se od všech jedů přijímaných nevědomky v potravinách" + spousta další hlášek, které mi připadaly jako obšlehnuté z osobní stránky Aštara Šerana. Jen ti vesmírní ještěři z pekel chyběli (i když ještě jeden den jablečného teroru navíc a možná bych je viděla běhat v kuchyni). 
Na první pohled mi to nepřišlo jako taková zhovadilost. Fajn, půsty lidi praktikovali dřív, občas sice nedobrovolně nebo z fanatismu, ale byly tu prostě s námi. Jablka mám ráda, poslední dobou mám břicho stejně permanentně jako balon (pro konspirátory z kláštereckého gymnázia to sice znamená úplně něco jiného, ale tak co už) a a navíc 24 hodin není žádná věčnost. 

Jednodenní jablečný teror probíhal nějak takto:

09:00 - Snídám ovesnou kaši jako každý den. Jsem nadšená z toho co (u)dělám pro své tělo!

13:20 - Od této chvíle jíme jen jablka a pijeme čistou vodu.
(Rozhodly jsme se, že očistu budeme držet 12 hodin před a po novu, má to být prý účinnější či co.)

14:20 - 1/2 jablka před cvičením - žádný problém

15:20 - 2/2 jablka po cvičení . Stále žádný problém, jablka jsou fajn a máme je rády.

16:00 - Pustíme si film. Co si k tomu uděláme na zobání? Aha, jablka.....

20:00 - Měly bychom se navečeřet. Jablka už nesnášíme a než sežrat další várku, volíme raději hladovku a půllitr zeleného čaje.

22:00 - Před očima mi běhají kuřecí prsa, vepřové kejtičky a maminčina svíčková. Hlady mi je na zvracení. Nacpu do sebe čtvrtku jablka a jdu to raději zaspat.

22:20 - 09:00 - Zdá se mi o hodech, které na mě čekají po příletu do Čech. Slintám si na polštář více než obvykle.

09:00 - Vzbudila jsem se s podivuhodným pocitem odlehčenosti a odpočatosti. To neznám! Jdu si nakrájet jablko, na které mám - světe div se - chuť!

13:30 - Obědváme rýži se zeleninou. Žádná hitparáda, ale není v tom jablko! Mlaskáme si!

Závěr:
Obě dvě jsme se shodly na tom, že nafouklé břicho zmizelo, stejně jako ten otravný pocit neustálé přežranosti (no néé?). Horší bylo, že třeba Veru úplně nesedl zpětný přechod na normální jídlo (poznámka pro posměváčky: Ne! Nepos*ala se!). A jestli jsme nějak výrazně zaznamenaly výsledky plánované detoxikace? Hmmm, mě se den po ukončení "půstu" stáhly póry a vyčistil obličej a naše bříška jsou stále nenafouklá (ale to bude stejně pravděpodobně tím, že nedělní obžerství teprve přijde). 

Takže asi takhle: chcete-li se zbavit nafouklého pupku - směle do toho, ale vážně ty jablka jezte (i kdyby Vám je do krku měl jabko-partner rvát jako huse šišky!) a nehladovte jako my dvě, protože pak Vám nebude na blití a nebude Vás bolet žaludek po normálním obědu :D.






3. prosince 2013

Češky v Oslu

Poslední norská výprava. Původně jsme se s Veru rozhodovaly mezi Bergenem a Oslem, ale Oslo ve finále vyšlo finančně lépe a přeci jen, je to hlavní město a údajně i nejdražší město světa. 


Naše tříčlenná výprava sestávající ze dvou sexy brunetek Češek a jedné vysoké blond Kanaďanky se vydala na cestu ve středu v 21:08 klasickým motoráčkem (to je takový ten vlak, který staví každé tři minuty na každé křižovatce). V Trondheimu, stále plny nadšení z výletu, jsme přestoupily do luxus-nočního expresu "Trondheim - Oslo" a pokračovaly vesele dále. Bylo sice fajn, že jsme dostaly spinkací balíček, který obsahoval úža-teplouškou deku, nafukovací polštářek, špunty do uší a spací masku, ale co si budeme podívat, spaní ve vlaku není žádná hitparáda. Obzvláště je-li ten vlak narvaný k prasknutí (zrovna v tento den se všichni z celého Norska rozhodli jet do Osla) a vy musíte spát v sedě na jedné sedačce. Né, že bych chtěla nadávat na sedačky v norských vlacích. To vůbec. Pohodlná, polohovací křesílka - co bych za ně v Čechách dala! Ale přeci jen by bylo tak trochu lepší moc se natáhnout a dopřát odpočinek zádům. První dvě hodiny jsem úspěšně okupovala volnou dvousedačku přes uličku, ale z mého spacího ráje mě poté vyhodili zlí přistoupivší Norové. Rozhodla jsem se tedy ustlat si na zemi pod Verčinou sedačkou - taky na prd. Neustále mi někdo zakopával o nohy (přitom jsem tam ležela zmáčklá jak sardinka! Nevím, jak se to těm lidem pořád dařilo?!) a byla mi zima. Do Osla jsem tedy dorazila zkroucená jak paragraf, ale kupodivu odpočatá i přesto, že jsem dohromady naspala všehovšudy 3 hodiny.

Levanger-Oslo: 593 km

V osm hodin ráno jsme se tedy vydaly na obhlídku města. Na rozdíl od Levangeru (ve kterém je ještě v půl desáté dopoledne tma jako v pytli) v Oslu už svítalo. První dojem z ranního osloského centra (podle PČP je přídavné jméno od Osla Osloský :D ) byl: "Podvedli nás! Jsme v Berlíně!". Všude kolem Vás jsou vysoké kancelářské budovy s blikajícími cedulemi a Vy se snažíte prodrat ke stánku s jízdenkami, davem´obrýlených kravaťáků s kufříky. Naštěstí o pár ulic dále jsme narazily na báječnou pouliční cikánskou skupinu, která dojem upjatého Berlína rozbila. Po obhlídce centra, královského paláce (před kterým mimochodem stojí socha nápadně podobná našemu Svatému Václavovi) jsme se vydaly směrem k místnímu přístavu a opeře (ano, opera byla tak trochu na druhé straně přístavu, ale já jsem nikdy netvrdila, že jsem kamarádka s mapami). Ve finále jsme tam stejně dorazily a díky mému orientačnímu smyslu pro humor jsme navíc viděli krásný osloský přístav. 
Veru visící na kotvě. Kdybyste jen viděli, jakou práci jí to dala se tam vyškrábat a co teprve udržet!

Když jsme tedy konečně našly tu zatracenou operu, zjistily jsme, že tahle není jedinečná jen tím, že vypadá jako plovoucí kra, ale že se po ní dá i chodit! Jakože vážně chodit. Po střeše! Sice na vlastní nebezpečí, protože to klouže a mohli byste si ošklivě ublížit, ale jak často sakra chodíte po střeše Národní opery v Oslu? Jedno se ale musí nechat a to, že ta střecha byla opravdu zrádná potvora. Architekt se kupodivu vyřádil a sem tam lišácky jen tak umístil schůdek. Kupodivu jsem i já, známa svou překypující šikovností, obstála a operu slezla ve zdraví. 


A protože nás už začínaly bolet nožičky a cítily jsme se býti vymrzlé z courání po Oslu, nasedly jsme na městský autobus číslo 30 a vyrazily směr poloostrov Bygdøy. 
Poloostrov Bygdøy je známý tím, že na něm nachází většina oselských muzeií. My navštívily muzeum polárních expedic Fram a muzeum Kon-Tiki. Že nejste zrovnafanoušci polárních expedic či magorů, kteří se rozhodnout přeplout Pacifik a následně i Atlantik na voru? Nevadí! Jak muzem Fram tak Kon-Tiki mají úžasné interaktivní exhibice, které na dost dlouhou dobu zabaví jak malý zdivočelý haranty tak i dospělé inteligenty. A navíc - komu by se nelíbilo prolézt si komplet dvě obrovské polární plachetnice či zakusit jaký je život (a zima!) na polární výpravě? O muzeu Kon-Tiki bych mohla napsat zvláštní článek, protože poslední dobou hltám vše o Thoru Heyerdahlovi, jeho výpravách a poznatcích (věděli jste, že spolupracoval s Pavlem Pavlem?!), a proto snad raději napíšu jen, že to bylo asi to nejúžasnější muzeum, ve kterém jsem doposud byla !!!
Zachovaná kráska Fram, se kterou na přelomu 19. a 20. století Amundsen prozkoumával Arktidu.

Po návštěvách muzeí jsme s Veru ještě stihly nastoupit do špatného autobusu, dojet na druhý konec Osla a zpátky, vidět Vigeland park s úchylnými sousošími, nakoupit pár suvenýrů, najíst se a napít z ochutnávek na Prvním Norské Vánočním trhu a dát si nejlepší (a nejdražší) pizzu v životě. Po tomto vyčerpávajícím maratonu jsme se vděčně doplazily do vlaku a s hřejivou radostí, že alespoň protentokrát jsme každá vyfasovala volnou dvousedačku, jsme doslova padly za vlast.


V Oslu mají v obchoďácích velký a zlý hlídací psy

26. listopadu 2013

Zaslaná nolská pošta

Chystáte-li se někdo z Vás v blízké době či daleké budoucnosti navštívit Norsko nějak dlouhodobě (tzn.: nebudete pouze přijímat a odesílat pohledy), doporučuji obalit nervy a vyzbrojit se svatou trpělivostí před každou návštěvou pošty. Tím samozřejmě nenaznačuji, že  Česká pošta je nějaký extra kalibr!

Svou první, relativně úsměvnou, zkušenost s norskou poštou jsem nabyla pár dní po příletu. Chystala jsem se poslat dopis domů do Čech a protože jsem nevěděla, kde koupit známky, tak jsem si myslela, že nejjednodušší bude, zajít s dopisem na poštu. Chyba! Paní za pultíkem na mě koukala jako bych právě spadla bůhví odkud a nechápavě se mě ptala, jestli je Česká republika v Evropě. Po mém přitakání, že Česká republika skutečně v Evropě je, si mě prohlížela s o to větším zájmem.

Další zkušenost, která tak úplně nesouvisí s norskou poštou, jsem naštěstí nezískala já, ale má drahá spolubydlící Verča, jejíž neskonale ochotná maminka se nám po měsíci přežívání v Norsku rozhodla poslat balík s jídlem (juchů!). A abychom tu ten balík měly rychle a bez problémů rozhodla se nám do poslat přes společnost DHL. Bohužel, v norské společnosti DHL velí pravděpodobně banda tupých orangutanů, protože balík Verče odmítali z Osla poslat, protože cituji :"Nemáme tu Vaše občanské číslo a tudíž nevíme jestli Vám ten balík můžeme přeposlat. I přesto, že adresa, jméno i informace, které o tom balíku víte jsou naprosto správně." Naštěstí po několika telefonátech a mailech balík v pořádku dorazil!

Třetí a já upřímně doufám, že poslední zkušenost s Norskou poštou jsme získaly dnes. Opět problém z balíkem, opět posláno přes DHL (naivně jsme si myslely, že tentokrát už všechny potřebné informace mají), ale tentokrát pozor! - už dělá brykule i pošta. Jak jsem již naznačila, i s tímto balíkem byl opět problém, protože opět chyběly Veroničiny informace. Naštěstí po pár dnech DHL vše našla, balík poslala dále a za pár dní e-mailově oznámila, že balík čeká na poště. Fajn. Když jsme se na poště řekly, že tu máme balík z České republiky, paní za pultíkem se laxně začala hrabat v obálkách a nechápavě kroutila hlavou "Co to asi je za divnou společnost, ta Česká republika." Po pár minutách nás poslali pryč se sdělením, že takový balík tu nikdy nebyl. Asi nemusím dál rozepisovat, co na Veroniku čekalo ve schránce po příchodu domů - oznámení, že balík od dnešních 10.00 čeká na místní poště!

P.S.: Zatímco já tu zuřivě dodatlovala toto krátké počtení, Veru stále medituje ve svém pokoji.

7. listopadu 2013

Ty vole, na základní škole...

Malá norčata zásadně neprosí, neděkují, nehlásí se a se všemi si na férovku tykají. Od školky si určují, co si oblečou na sebe, co budou jíst, kdy půjdou spát i kam příští léto pojede celá rodina na dovolenou. Při jídle ani při vyučování nesedí chvíli tiše. Ve vlaku nepustí sednout těhuli ani důchodce. Nikdo je nenapomíná, protože to je přeci přirozený projev jedinečné osobnosti a stále jim je vštěpováno, že oni jsou bezvadní a vše se točí kolem nich, z čehož jsou ve finále pořád nespokojení a zklamaní.

Každopádně teď nechci vyznít jako úplný škarohlíd. Jasně, že i školáci mají právo se nějak projevit a vyjádřit svůj názor, ale čeho je moc toho je příliš. A v Norsku už to zašlo skutečně daleko, předaleko. Norčata rozhodují úplně vše. Doma i ve škole.

"Společenská místnost"

Když jsem svou praxi začínala, byla jsem otrávená jak malajský šíp, nejen protože děti bytostně nesnáším (kromě malého Richarda II., krev mojí krve ;-) ), ale hlavně proto, že už jsem měla jakési tušení, jak to na norské základní škole vypadá. Představila jsem si tu sedmou třídu nacpanou 30 kousky malých, blonďatých, modrookých ďáblů, kteří netouží po ničem jiném než poslouchat Biebra a řvát. Avšak, krutě jsem se zmýlila! Bylo jich jen 25.

Mou beznaděj nakonec zmírnil automat na kávu ve sborovně.




Jak tedy vypadá běžný den na norské základní škole, konkrétně v sedmé třídě?

07.30 - 8.30. Norčata se trousí do školy. Cca 4 učitelé mají každý den "službu" a v zelených fosforeskujících vestičkách krouží a hlídkují kolem školy.

8.30. - 8.35 Zvoníííí a norčata se opět pomalu trousí, pro změnu do tříd.


Knihovnička
8.35. - 10.00. První vyučovací "dvouhodina". Nejprve se 45 minut vyučuje první předmět, poté se jen prostřídají učebnice a plynule se naváže na předmět druhý, třetí, čtvrtý, záleží jakou mají děti náladu. Jestliže se jím totiž zrovna dnes nechce učit dělení zlomků, tak paní učitelka prostě musí těžce improvizovat a s norčaty dělat něco jiného. Například supr-čupr zábavný náboženský kvíz (vážně!) na nejnovější SmartBoard tabuli. 

10.00. - 10.15. Přestávka. Norčata pobíhají po škole, hulákají, brnkají na školní kytáry, kopou si na chodbě s míčem nebo s tabletem.

10.15. - 11.00. Vyučování. 

11.00. - 11.30. Přestávka na oběd. Každé norče je vyzbrojené stylovou krabičkou, ve které si z domova přineslo oběd. Líbí se mi, že každý den dostávají malou krabičku mlíka. Ti, kterým rodiče odmítli posloužit přípravou oběda, si můžou ve školní kantýně namixovat vlastní salát anebo koupit něco k snědku (na ceny jsem se raději nekoukala, protože by to akorát prohloubilo mou depresi).

11.30. - 12.15.  Vyučování.


12.15. - 12.30. Přestávka.

12.30. - 13.15. Vyučování.
 "Zevlící prostor"
Sám o sobě tenhle systém není špatný. Horší to je s mizernou morálkou žáků a absolutně neexistující autoritou učitele. Co mě šokovala a šokuje stále je třeba fakt, že domácí úkoly jsou dobrovolné. Pokud žáky vyučovaná látka nebaví, mohou si dělat co chtějí (třeba odejít do vedlejší učebny a kopat si s míčem). Žáci svým učitelům tykají a oslovují je jménem. Moje jméno si ale nebyli z nějakého neznámého důvodu schopní zapamatovat a tak na mě volali "Hej". Načež jsem zareagovala s klidem korejského kata (dobře, začala se mi vařit krev, zuby cvakaly v rytmu tanga a nejraději bych tomu spratkovi vytrhala obočí zevnitř) a žákům jsem oznámila, že na mě se rozhodně "Hej" volat nebude a jestli se mě chtějí na něco zeptat, tak nejdřív zvednou ruku. Tvářili se sice jako bych jim zrovna oznámila, že ode dneška je čokoláda ilegální, ale po chvilce mého ignorování všech křiklounů to pochopili a způsobně se hlásili.

Chodba
Nejvíc mě ale pořád překvapuje, že mě ty děti měly rády a po mé poslední vyučovací hodině mě dokonce přemlouvaly ať už nekončíme, že chtějí pokračovat. Přitom já bych měla být ta protivná holka z debilním jménem, která ani nemluví norsky, nutí je k nežádoucí fyzické aktivitě a nemá ráda Biebra. Nechápu to, ale zase nemůžu úplně říct, že by mi to bylo nepříjemné. 

Sborovna
Na závěr bych jen chtěla říct, že jsem skutečně ráda za tu příležitost vyzkoušet si učitelování na vlastní kůži. Rozhodně to není prdel ... ehm, ehm ... sranda téměř celou hodinu vykládat, udržet si pozornost a ve finále ty děti NĚCO naučit. Na druhou stranu, být učitelem není taková řehole jako nám bylo prezentováno jak na základní, tak především na střední škole.
P.S.: Kdyby někoho snad pohoršoval titulek článku, tak pro jistotu odkazuji SEM

4. listopadu 2013

Jak jsem konečně viděla polární záři


Po dvou měsících (a kousek) jsem se konečně dočkala a šla si v noci vyzvednout svou drahou polovici na nádraží (Pamatujete si, jak jsem chválila dochvilnost norských vlaků? Zapomeňte na to !!!). Hystericky jsem to oplakala, takže náhodní kolemjdoucí si pravděpodobně museli myslet, že mi můj drahý v kufru místo 20 kg sladkostí a dalšího nezbytného jídla přivezl kousky mrtvého psa, či tak něco.



A protože jsem z těch 10 dní co jsem tu nebyla sama nechtěla jen proválet v posteli u filmů a jídla, rozhodla jsem se naplánovat menší 3 denní výpravu do největšího města severního Norska - Tromsa. 


Tromsø- 1100 km od Levangeru (1h letecky)

Miluji cestování, ale jestli je něco co na něm vskutku nenávidím, tak je to fakt, že ne vše lze vždy naplánovat, tak jak chci. Tak například nocleh. Měli jsme před sebou 2 noci, které jsme původně zamýšleli strávit na Tromském letišti (na CouchSurfingu klasicky nikdo neodepisoval a když už ano, tak zrovna náhodou tyhle dvě noci už někoho hostili anebo měli doma hrozný nepořádek), ale můj názor se lehce změnil poté, co jsem zjistila jak tam mají naprosto pitomé sedačky (tvrdé, plastové a s mezerami!) a jaká tam byla zima. Odepsala jsem tedy poněkud trpce všem odmítnuvším CouchSurferům, že jim teda pěkně děkujeme za odpověď a že holt přespíme na letišti. Zabalili jsme se tedy do všech kousků oblečení co jsme měli u sebe a rozhodnuti neumrznout (Michal tedy stále tvrdí, že tam zima nebyla) jsme šli spát. Pár minut po půlnoci mě vzbudil sympatický mladý muž s tím, že si přečetl mou zprávu z CouchSurfingu a že i přesto, že má všeho až po krk, nemůže nás jakožto správný křesťan nechat spát v tomhle nečase na letišti. K tomu všemu na TOMHLE letišti. Sbalil nás tedy do své Škody Octavie (!!!) a odvezl domů, přímo do centra samotného Tromsa. Ubytoval v pokojíčku svých dvou dcer (které tam zrovna nebyly, ale boží šmoulí povlečení ano!), vysvětlil princip alarmu a popřál krásný pobyt v Tromsu.

Ano, ano, ne všichni Norové jsou tak špatní.

SuperŠmoulí povlečení!


A nyní něco o Tromsu samotném.  

Tromsø je osmé největší město v Norsku a bydlí tu cca 70 000 obyvatel. Je sídlem nejseverněji položené univerzity, nejsevernějšího pivovaru (Mack - tam jsme byli) a nejsevernější botanické zahrady na světě. Dále je tu taky supr čupr vydesignovaná Arktická Katedrála, která na to, že byla postavená v roce 1961 vypadá vážně úžasně a nadčasově. Několik muzeí (určitě zajděte do Muzea Perspektivet - je zadarmo!), centrum Polaria, ve kterém nejenže uvidíte 4 tuleně ale ještě se něco dozvíte o polární záři a o floře a fauně v Severním moři. Je tu toho samozřejmě mnohem víc, ale myslím, že vypisováním bych Vás i sebe okrádala o drahocenný čas (tick tock goes the clock), takže pokud jste skutečně zvědaví co vše jsme viděli v Tromsu šup na Rajče a prostalkujte mi fotky. 
Pomník Roalda Amundsena (Mimochodem ,víte, že Amundsen vlastně nebyl 1.člověk, který dobyl Jižní pól? Byl to jeho kámoš a parťák Helmer Hanseen ;). Ale o tom jindy.)



A kvůli čemu jsem vlastně vybrala Tromsø? Protože šance vidět polární záři jsou tu největší! Nebalili jsme se tedy jak pumpy, vyzbrojili se vlněnými rukavicemi a horkou kávou (zakoupené naším hostitelem Trondem) a všichni tři jsme vyrazili na hon za polární září. Trond, jakožto hostitel a Nor, vyrůstající na Lofotech trval na tom, že nám polární záři ukáže, protože to není možné abychom byli v Norsku, v Tromsø, s ním a neviděli ji! A tak jsme po 2 hodinách ježdění napříč Tromsem a přilehlými ostrůvky konečně viděli pravou a nefalšovanou polární záři. Rozhodně to ale nebylo barevné nebeské divadlo, ale spíše takový veeeeelký mléčně bílý pruh, táhnoucí se přes celou oblohu, se zeleným, vlnícím se ocasem. 10 minut a "PUF" všechno pryč. Krátký (kvůli slabé sluneční aktivitě den předtím a silné měsíční aktivitě v danou chvíli), leč dech beroucí okamžik, za který jsem velice vděčná. 


Náš hostitel byl navíc tak úžasný, že nám uvařil i večeři a nabídl ojedinělé norské 9% pivo.



No, ale nebyla bych to já abych si taky trochu nezanadávala. Takže, za celkem 3 lety po mě ani po Michalovi nechtěla letištní kontrola ani jednou prokázat identitu, ale za to byl NESKUTEČNÝ problém, že jsme si v batůžku vezli 120 gramů rybiček v tomatové omáčce. A POZOR! Problém nebyl s plechovkou, která by se teoreticky dala použít jakožto řezná zbraň, nýbrž s rajčatovou omáčkou! Asi bych ji mohla namazat pilotům na čelní sklo a oni by pak nevěděli co mají dělat, nebo by mohla třeba náhle vybouchnout a ohrozit životy všech cestujících. A nebo prostě pan sekuriťák je členem komunity, která nenávidí rajčata (skutečně existuje - zde). Nu což. Takže prosím, jestli se v nejbližší době chystáte letecky přepravovat konzervu rybiček v tomatové omáčce, raději je nebalte do příručního zavazadla.


Sbohem a šáteček, příště se rozepíšu ohledně mé 3,5 týdenní praxe.


14. října 2013

První výlet za polární kruh

Protože i norští vysokoškoláci mají podzimní prázdniny, rozhodly jsme se s mojí spolubydlou Verčou a kolegyní z oboru Kirou (naše Kanaďanka), že vyrazíme na výpravu za polární kruh do města Bodø a když už tam budeme, tak prozkoumáme Lofoty, respektive údajně nejkrásnější ostrov - Værøy.


Cesta vlakem Levanger - Bodø trvá překrásných 8,5 hodiny, přičemž se fakt vyplatí sedět u okna, protože změny okolní krajiny jsou naprosto úchvatné (nejednou se nám stalo, že jsme z okna viděly volně pobíhající stádo sobů). Ve vlaku jsou dvousedačky, takže na spaní (pokud nejste hobit) můžete rovnou zapomenout, protože se tam vážně složit nedá. Super je, že pokud se před cestou zaregistrujete na stránkách norských drah, máte wi-fi celou dobu zadarmo.

Levanger - Bodø 630 km


Čím víc na sever, tím blíž ke sněhu

Bodø
Je druhé největší město oblasti severního Norska. Žije zde cca 45 000 obyvytel a asi jediným zajímavým faktem je, že během 2.sv.v bylo rozbombardováno Luftvaffe, ale rok poté bylo postaveno nanovo. 


SexShop ve kterém seženete nejnovější vibrátor se slevou a zároveň halloweenské kostýmy pro děti.


A to je vše, co je v Bodø zajímavé. Přespaly jsme u vojáka z povolání, na kterého jsem narazila díky Couchsurfingu a ve 4.45 jsme ve větru a dešti vyrazily směr Værøy. Kapitán trajektu nám sice řekl, že i když je vítr poměrně silný a že vlny budou taky větší než obvykle, tak nebezpečí žádné nehrozí. Ale i tak jsem za blicí pytlíky po ruce byla neskonala vděčná. 

Spací poloha "Umřu, já to vím a když ne, tak na trajekt už mě nikdo nikdy nedostane" 
(důkladně naplněné pytlíky leží opodál)
Værøy
Trajekt jsme přežily! Hurá objevovat krásy Lofot. Náš první dojem z Værøy byl takový, že bychom se nejraději na místě otočily a utíkaly co nejdál. Nikde nikdo, na jeden obydlený dům připadalo dalších 5 chátrajících a frekvence dopravy - 1 auto za 15 minut (to i Tordesillas bylo živější!).
Vydaly jsme se tedy po jediné hlavní silnici směrem k našemu vysněnému cíli - místní čokoládovně. Počasí nám kupodivu přálo a tak jsme po hodině pochodování (dobře, půlku cesty jsme se vezly Jeepem) čokoládovnu skutečně objevily!
Je libo čokoládové čůro?

Po čokoládových orgiích jsme se vydaly směr nejvyšší bod Værøy. Tím chci nechutně pomluvit norské turistické značení, protože stojí neskutečně za vyližprdel! Protože cestu si musíte z větší části samy vymyslet, neboť šipka, která by ukazovala něco jako 
"Ano, tudy se dostaneš tam a tam", to jest pro Nory zbytečný nesmysl. Takže ve finále jsme se škrábaly přes strmý hřeben, protože na něm jsme z dálky viděly pozůstatky červené značky. Koneckonců, teď už na to vzpomínám s úlevou a výhled ze shora stál skutečně za to. 


Škrábeme se nahoru na horu !



Protože nejdůležitější je přežít !
Protože Værøyských hor jsme už měly pro jeden den tak akorát a začalo pršet, a být tma, a zima, vydaly jsme se z divočiny směr "městečko", doufajíc, že najdeme nějakou útulnou hospůdku s krbem, horkou čokoládou a do doby než nám přijede trajekt se tam zašijeme.
Hahahahahaha, naivky. Ve Værøy jsou celkem 2 "hospody". Z toho jedna se tváří jako kavárna (hnusnej, špinavej pajzl), ze která Vás v pátek vyhodí v 18.00 a druhá je celkem ucházející pizzerie, která ovšem v pátek zavírá pro změnu v 20.30 (ani v jednom nevedou horkou čokoládu). 

A to je z naší výpravy za Lofotskou perlou vše. Ještě bych sice mohla napsat o retardovaném chlapečkovi na kole, co nás pronásledoval a blbě na nás čuměl, nebo taky o tom, že náš hostitel měl v koupelně disco-kouli a nebo o tom, že v norském vlaku po Vás budou chtít 5 NOK za horkou vodu, nebo o tom, jak mě neskutečně štve ta rakouská čubka, která pořád hopsá na posteli, hubu nezavře a určitě se mi pokoušela seškrábat jméno ze schránky (je mi to naprosto jasný !!).  

Česko-Kanadský CoolGang :D

7. října 2013

Co se mi tu všechno líbí?

Líbí se mi, že vlaky tu nemají sebemenší zpoždění.
Líbí se mi, že tu mají nejen vratné skleněné lahve, ale i pet-lahve a plechovky.
Líbí se mi, že každé úterý mám ve škole bazén a saunu zadarmo.
Líbí se mi, že posilovnu mám zadarmo naprosto kdykoli.
Líbí se mi, že nepotřebuju povolení na rybaření ve fjordu.
(Jen loď a prut.)
Líbí se mi, že pytle do odpadkových košů jsou zdarma.
(Věc v Norsku zadarmo! Haleluja!)
Líbí se mi, že když požádáte prodavačku v obchodě o pomoc, skutečně vám pomůže!
Líbí se mi, že studentům se tu věří více než v Čechách.
(Na koleji není žádná kolejbába, ani moniturující zařízení)
Líbí se mi, že na koleji máme saunu.
(Která do teď nefungovala, ale MÁME ji tu. :D)
Líbí se mi, že si před obchodem můžu nechat nezamčené kolo a po půl hodině tam stále je!
Líbí se mi, že když ráno nahlásím "domovníkovi" nějakou vadu, tak odpoledne už je opravená.
Líbí se mi, že VŠICHNI od 5. třídy výš tu mluví anglicky.
Líbí se mi norský systém "studentských půjček".
(Na začátku každého akademického roku dostane od státu každý student určitý obnos peněz, který nemusí vrátit celý, pokud má dobré známky a vejde se do určitého průměru. Je-li to studentka a nechá se zbouchnout, nemusí vracet vůbec nic. Ani prd.)
Líbí se mi, že tu nejsou takový brutální kopce jako v Čechách a můžu tu jezdit všude na kole! 
Líbí se mi, že paní na recepci mi tiskne všechno zadarmo.
(Zatím.)






Norské školky aneb "Jak jsme strašně zaostalí"

To, že Norové jsou úplně největší samožerové ze všech národů, které jsem zatím stihla procestovat, už pro mě není žádná šokující novinka. Norové se prostě vidí jako úžasný, perspektivní a bezchybný západní stát s naprosto perfektním sociálním a školním systémem (to, že je čtvrtina studentek těhotná a další čtvrtina tahá ty svý uřvaný poklady do školy, berou jako naprostou samozřejmost a známku vyspělosti).


Nicméně, dnes mi skutečně vyrazila dech jakási paní profesorka (perfektní brunet-kopie matky Štikové), které prohlásila, že naše školky jsou podle ní zaostalé a, že doufá, že k jejich systému "taky jednou dojdeme".
A jak k takovém závěru vlastně došla? Začnu tedy u toho jak vypadá taková klasická norská škola.

Klasická norská školka

  • Do školy začínají děti chodit cca od 3 měsíce věku, protože norské matky jsou natolik emancipované, že prostě na žádnou rodičovskou dovolenou nepůjdou, poněvadž by to pro ně bylo ponižující. 
      • Po dobu těchto 3 měsíců, kdy matka skutečně MUSÍ být s dítětem doma, se jí dostává 100% platu, jaký měla v zaměstnání. Je-li to studentka, dostává moc pěknou podporu od státu.
  • Ve školce se jedna paní učitelka/pan učitel (ano v Norsku je velice populární být učitelem v mateřince) věnuje MAXIMÁLNĚ 4 dětem! Neexistuje, aby se věnoval(a) více než 4, protože pak jim nemůže poskytnout správnou individuální péči a zanedbávala by jejich individuální osobnostní rozvoj. 
  • Dítě si samo rozhodne, co chce ve školce dělat. 
  • V žádném případě učitelka nesmí určit, že dopoledne se maluje a odpoledne se půjde na procházku. V takovém případě omezuje osobnost dítěte a potlačuje demokracii ve třídě.
  • V norské školce se dítě obléká samo na procházku.
  • Dítě si samo rozhodne, jestli chce jíst a co chce jíst.


Proč jsou vlastně podle Norů české školky tak barbarské?

  • Máme jednu paní učitelku na cca 20 dětí.
  • Program dne volí učitelka.
  • Jídelníček je daný na týden dopředu a běda, když někdo zakňourá, že něco nepapá.
  • Po obědě nutíme děti spát !!!
  • Naše děti jsou  "cvičené opičky" (ano, tak to bylo doslova řečeno), protože taky chvilku umí klidně sedět a většina z nich je vychovaná.
  • Kontrolujeme, co si dítě obléká než jde na procházku. ("Dášenka jde celou dobu v bačkůrkách! To má blbý, v čem bude lyžovat?")
A co vy, taky si myslíte, že norské školky jsou lepší? 




5. října 2013

UltraZdravé banánovo-vločkové sušenky

Jelikož jsme s mojí spolubydlící a kamarádkou Verčou velké mlsalky, které mají rády něco dobrého na zub (já obzvláště za dlouhých večerů)  a v Norsku jsou věci jako muffiny, koblížky, donuty, sušenky a čokoládky opravdu hodně drahé, rozhodly jsme se lehce zabrousit ve vodách mocného internetu, zaexperimentovat a vytvořit si vlastní levnou dobrotu!

A protože nejsme lakomé, tak se s rády podělíme o recept na rychlé, zdravé, chutné a hlavně levné sušenky, které si můžete "vytunit" dle vlastních chutí.

Bánovo vločkové sušenky dle Dituš a Verči

Na 2 plechy sušenek budete potřebovat:

  • 0,5kg obyčejných ovesných vloček
      • Poměr 100g vloček : 1 banán
  • 5 banánů (čím měkčí, tím lepší, protože pak nemusíte doslazovat a lépe se těsto "hňácá")
  • Pokud se vám "těsto" bude zdát málo sladké můžete přidat kakao na vaření,med, či vanilkový nebo třtinový cukr
  • Ostatní dle aktuálních chutí
            • Oříšky
            • Brusinky
            • Rozinky
            • Kakao
            • Nastrouhanou čokoládu
            • Kokos
            • Borůvky
            • Arašídové máslo
            • Nugeta
            • Skořice
            • Javorový sirup
            • ...
Rozmačkáme banány a během hnětení přisypáváme dané množství vloček.


 Banánovo-vločková hmota s nastrouhanými a nakrájenými mandlemi


 Na připravený pečící papír se ze vzniklé substance pokusíme vytvořit "něco" co tvarem bude připomínat sušenku a pečeme při 150°C 20 minut. 




Verči karboše


Po 20 minutách pečení sušenky vyndáme, otočíme a ještě 5 minut pečeme.


Hotová hora sušenek !


Co mě tu všechno štve?

Štve mě, že všechno tu je neskutečně drahý.
Štve mě, že Norové mají naprosto odlišný způsob myšlení a nemají absolutně žádný smysl pro humor.
(Příklad: Minule mi "můj norský kamarád" povídal o tom, že ve škole řešily jak co nejcitlivěji sdělit dítěti, že mu např.: právě zemřeli rodiče, nebo mu psa přejelo auto. Absolutně nepochopil, že si dělám SRANDU, když jsem mu řekla "No to je jednoduchý, dáš mu hádanku. Víš, kdo je ještě naživu? No, rozhodně ne tvoji rodiče." A tvářil se jako bych mu právě řekla, že mojí nejoblíbenější činností je topení koťátek.)
Štve mě "můj norský kamarád" protože si myslí, jaká neskutečná celebrita a neustále nám to připomíná.
Štve mě norští učitelé, protože s námi jednají jako by nám bylo 6 a ne jako s dospělými lidmi.
(Před odjezdem na "kanoe-výlet" jsme museli učiteli ukázat náš nákupní seznam potravin a počkat na schválení!)
Štve mě, že někteří Norové si pořád nejsou schopní zapamatovat, že Československo se rozdělilo před dvaceti lety.
Štve mě, že někteří Norové neví, že Česká republika je v Evropě.
Štve mě, že v neděli nejsou otevřené obchody.
Štve mě, že jediná diskotéka ve městě je otevřená jen v sobotu a pouze do dvou (naštěstí do rána).
Štve mě, že Norové jsou hrozný bábovky a měkkoprsi.
(Co by na to řekli Vikingové ?!)
Štve mě jak mi "můj norský kamarád" pořád posílá svoje zinstagramovaný fotky.
Štve mě, že když se jednou ráno nenamaluju, tak se mě ostatní ptají jestli nejsem nemocná.
Štve mě, že někteří Norové si zastrkávají kalhoty do ponožek.
(No dobře, to mě neštve, jen sem i to zdá poněkud zvláštní :D)
Štve mě, že průměrný Nor má hubenější stehna než já.
Štve mě, že jim prd rozumím a pokaždé v obchodě dostanu k nákupu tašku.
(kterou musím zaplatit samozřejmě, protože v Norsku není nic zadarmo)
Štve mě, že nechápou vtipy o Breivikovi.
("Dobrý den, jmenuji se Anders Breivik a jsem Váš nový instruktor plavání")
Štve mě, že nejvyšší povolená rychlost mimo město je 90km/h.
Štve mě, že tu nemají dálnice.
Štve mě, že popisky na potravinách nejsou psány ani v jednom jazyce, kterému rozumím.










Levanger

Levanger je samosprávná správní jednotka o 19000 obyvatelích (samotné město Levanger má 8000 obyvatel), která se nachází k "okresu" Nord-Trøndelag na středozápadě Norska. 570 km severně od hlavního města Osla (8,5hodiny vlakem, mňam, už se těším) a cca 400km jižně od severního polárního kruhu. 


Malebné město s dřevěnými domečky,ve kterém se nachází obchodní centrum, nemocnice, kino, muzeum, základní škola, několik školek (100% pokrytí) a pedagogická fakulta. Je tu toho tedy relativně dost a kupodivu město nepůsobí nijak "přelidněně". Na obrázku vidíte Trondheimsfjord, který je díky své délce 130km třetím nejdelším fjordem celého Norska. Dosahuje hloubky až 617m a největším ostrovem je Ytterøy, který je známý především díky svým velkým stádům srnců.

(Zajímavůstka: Vody Trondheimsfjordu kdysi vyplavily na břeh 4 obří olihně. Největší, nalezená v roce 1954, měřila 9,24m.)




Levanger si zakládá na své okolní přírodě a zvířectvem pobíhajícím v okolí. Pokud se tedy třeba rozhodnete udělat si menší výlet na místní "nejvyšší kopec" Hårskallen (775 m.n.m.) můžete se těšit na setkání se soby pasoucími se podél silnice, či s (živými!) ovečkami polehávajícími ve škarpě. V okolí Hårskallenu také rostou velice vzácné bobule Ostružníku morušky, které místní sbírají a vaří z nich jakýsi tradiční vánoční puding.


Ostružník moruška (chuť mi připomínala broskev a vodnatou malinu)



4. října 2013

Norské ceny (jsou prostě nechutné)

Přestože jsem před odletem z Čech byla značně informovaná o tom, že ceny jsou tu poměrně vyšší, při svém prvním nákupu jsem stejně byla nemile překvapená. Půllitrová plechovka piva 34 NOK, litr mléka 11 NOK, 1kg jablek 24 NOK (V současnosti koupíte 100 Norských korun cca za 320 korun Českých). Takže - hnus, velebnosti, co si budeme povídat. A nejsmutnější na tom je, že mám pocit, že z téhle erasmácké party jsme tu my - Češi - ti úplně nejchudší (dobře, Portugalec se neustále cpe hranolky s párkama, takže na tom tak špatně ještě nejsme). Vždycky když vidím narvané košíky rakušáků nebo naší dánské kolegyně, napadá mě jestli jsou prostě tak bohatí nebo my jsme jen nechutně chudý. A to přitom dostáváme nejvyšší grant! No, grant. Jen náš měsíční nájem  na koleji (2910 NOK) nám ho sežere.

Krásných 119Kč za plechovku Plzničky


Za co jsem ale vděčná nejvíc, je fakt, že i ty nejlevnější potraviny (takové ty, které nejsou zabalené v hezkém obalu a mají na sobě štítek s nápisem "First price" nebo něco na ten způsob) tu jsou kvalitní a chutné. Prostě žádné "zbytky, na kterých vyděláme alespoň tak, že je prodáme chudým", jako jsme na to zvyklý v Čechách. Kupříkladu 2x120 gramů "značkových" rybiček v rajčatové omáčce stojí 19 NOK, kdežto úplně ta samá gramáž "First-price" rybiček stojí 10 NOK. To samé s kečupem. 1l FirstPrice (120 g. rajčat na 100 g. kečupu) 8 NOK x 1l Heinze(132/100) 37 NOK.  A takhle to je s celou škálou výrobků od pomerančového džusu až po toaletní papír. 


Tyto "First price poklady" jsem objevila v obchodě jménem Kiwi MiniPris. Podle mě, to je je ten nejlevnější řetězec. Pak je relativně ještě levná Rema 1000 a někdy se dá i šikovně nakoupit v COOPu, ale jak říkám, Kiwi je prostě nejlevnější.

Přehled těch nejnižších cen potravin:
1 bochník chleba - 25 NOK
1kg kuřecích prsou - 115 NOK
0,5 kg lososa - 50 NOK
12ks vajec - 34 NOK
300g sýra - 33 NOK
1ks hlávkového salátu - 17 NOK
1kg jablek - 24 NOK
1kg banánů - 10 NOK
120g čokoláda - 10 NOK
0,5kg bílého jogurtu - 12 NOK
0,5kg ovesných vloček - 15 NOK
1kg špaget - 10 NOK (ano, špagety tu jíme docela často)
1l mléka - 11 NOK
0,5kg knackebrotů - 10 NOK
0,5l coca coly - 15 NOK
1l vína - 90 NOK
0,5l piva - 34 NOK
0,2dcl vína (v hospodě) - 55 NOK

Další ceny:
8 rolí toal.papíru - 13 NOK
1 krabička Marlborek - 93 NOK
1 noc v hostelu - 300 NOK
1 párek rohlíku ze stánku - 20-30 NOK
1 poštovní známka -17 NOK
1 pohled - 10 NOK

Mimochodem, alkohol silnější než pivo či cider (prostě jakékoli pití, které má více než 4,75% alkoholu) vám v normálním obchodě neprodají. Musíte do speciálního "Vinmonopolet" obchodu. A celkově alkohol nekoupíte v jakýkoli den po osmé hodině večerní, sobotu odpoledne a v celou neděli.