Letíme do Asie, část IV

Když jsem byla ještě malé sůvátko, jakákoli cesta autobusem pro mě byla monstr-stresem. Za prvé – co když budu potřebovat čůrat? Za druhé – co když nebude vepředu místo, budu muset sedět dál od předního okna a bude mi blbě? Za třetí – co když si ke mně sedne někdo cizí? Jo, mám tu cestovatelskou krev prostě v sobě! Samozřejmě jsem se vždy dokázala vynervovat tak, že ačkoli jsem celý den ze strachu vypila asi tak hrneček, okamžitě po vyjetí jsem už křížila nohy a nervózně koukala na hodinky. Ale k věci, samozřejmě, i když ze mě vyrostla nádherná, inteligentní, sebevědomá a samostatná žena (jo!), nicméně autobusy nemiluji do dnes. Tudíž mě stejný strach doprovázel i to časné ráno, kdy jsme se přesouvali ze Singapuru do Kualy. Do dnes nevím, čím jsem se komu kdy zavděčila, poněvadž autobus byl naprostá špica! Polohovatelná sedačko-křesílka, inteligentní klimatizace (žádná angínovka), pití zdarma i přestávky na čůrání! Ani mi nestihlo být blivno, poněvadž jakmile jsem si sklopila sedačku a zavrtala se, zareagovala jsem jako Pavlovův pes a spokojeně si slintala na rameno (nejspíš mám krátkou kůži – zavřu oči a otevře se mi pusa!). 

Moje meditace je však po necelé hodině jízdy přerušena – hranice. Řidič nás vyhazuje ven s tím, že počká na malajské straně. Nu což, nevystupujeme sami a stejně nám nic jiného nezbývá. Přichází klasický kolotoč – pasová kontrola, průchod rámem, rentgen zavazadel. Po deseti minutách dostávám razítko do pasu a razím si to směrem zpět k autobusu. Počkat, kde je Michal?! Šel celou dobu za mnou a najednou zmizel? Zuřivě se rozhlížím. Spatřím ho, jak na mě v doprovodu dvou celnic (muž – celník, ženská – celnice?) zběsile mává a ukazuje, abych se hned vrátila. Dámám se totiž nelíbí, že má v batohu tolik alkoholu (0,5l slivovice a 0,7l absintu) a chtějí po nás zpáteční letenku a čestné slovo, že alkohol je výhradně pro nás. Uf, zapotili jsme se, ale nezastřelili nás, alkohol nám zůstává a do Malajsie nás nakonec pouštějí!

Po pěti (kvalitně prospaných) hodinách vystupujeme kousek od hlavního autobusového nádraží v Kuale a mě se jímá panika. Kamarád, u kterého spíme, mi totiž cestu k němu popisoval jako největší dopravní horor a Michal bezvýhradně trvá na cestě hromadnou dopravou. Naštěstí mezi mnou a Vojtou došlo ke komunikačnímu šumu a vychází najevo, že naše cílová stanice leží na stejné lince metra jako autobusové nádraží. Haleluja, nebudu ztracená a šílená strachy v Kuale! Vyzvedáváme si u Vojty v práci klíčky a i přes dvojí vysvětlování cesty (Ampang parkem rovně, za Bank of China doprava do kopce, na téčku doleva, projděte znásilňovací uličkou a jste tam) chvíli bloudíme. Ono totiž „téčko“ není tak úplně téčko, ale neva, na nás si nepřijdou! K Vojtěchovi domů nakonec dorazíme a rovnou mu přepadáme sprchu, pračku a wifi. Po zkulturnění a posilnění osvěžujícím Guinessem vyrážíme do víru velkoměsta.  

Svatá trojice O:) 

Věděli jste že Alžběta II. ráda doutníky?

Stejně jako Singapur i Kuala Lumpur je značně multi-kulti (asi jako každé větší město). Obědvali jsme turecký kebab, ke svačině měli irské pivo a večeříme v pouličním čínském bistru. Kluci to rozjíždějí ve velkém a popíjejí místní „whisky“ s limetkovým džusem. Já jsem trapačka na antibiotikách, ale v tomhle případě mě ani nemrzí, že se nemůžu připojit. K jídlu nám hostitel objednává pečeného rejnoka, platýse se zeleninou a „smažený mrkvový koláč“. Také jsme se děsili, ale ve skutečnosti je to mnohem chutnější. Jedná se vlastně o jakýsi ředkvový „koláč“, připravovaný z rýžové mouky spařené s vodou a nastrouhané ředkve daikon (velká bílá dlouhá ředkev). Tento „koláč“ se poté rychle osmaží s vejci, klasickou ředkvičkou a další libovolnou zeleninou, která je zrovna po ruce.

Rejnok!

Platýs!

Cestou zpátky k Vojtovi si kupujeme snad nejdražší láhev vína ve svém životě (asi 300 Kč). Jo v Malajsii je holt chlast drahej. (Ještěže za pár dní navštívíme ono známé Langkawi s ještě známějšími dutyfree shopy!) Večer trávíme u bazénu a užíváme si společnost kamaráda, kterého jsme konečně mohli navštívit v jeho novém domově. 

P.s.: I za ty prachy bylo to víno bylo hnusný

Letíme do Asie, část III

Po zhlédnutí nejnovějších Avengers a Draculy (který mě tedy po dějové stránce příšerně zklamal) přistáváme v Singapuru na letišti Changi. Letiště Changi je druhé největší v Asii a cestujícím, kteří byli postiženi zpožděním letu, dlouhým přestupem nebo mají prostě dost času nabízí mnoho zajímavých atrakcí ke zkrácení dlouhé chvíle. Naleznete zde například střešní bazén, orchidejovou či kaktusovou zahradu, kino či wellness. Ačkoli jsme zde (nedobrovolně) strávili téměř dva dny, ani jednu z těchto atrakcí jsme nenavštívili, poněvadž jsme trčeli PŘED odbavovacími terminály a všechny tyhle supr-čupr věci jsou samozřejmě ZA nimi. Nu což, každému dle zásluh…

Na letišti Changi můžete potkat i takovéto kočičky. Anebo taky obří durian.

Po klasických obstrukcích s vyzvedáváním batůžků a úsměvů na celníky se vydáváme směr metro. Singapurské metro nese nepříliš optimistický název SMRT (Singapore Mass Rapid Transport) a korunu tomu všemu dává slogan „Moving people. Enhancing lives.“, který by se dal volně přeložit jako „Přesouváme lidi a zlepšujeme jejich životy.“ Bomba je, že i po městě jezdí černé taxíky s takovýmito obřími nápisy na dveřích, takže nás třeba SMRT nejednou pouštěla na přechodu.

S hledáním metra i kupováním jízdenek jsme úspěšní, dnes už nám jen zbývá najít hostel, „checknout se“ a vyspinkat se do růžova. Do karet nám hraje infrastruktura a přehlednost celého města. Metro je klimatizované, všechny informační cedule jsou anglicky, ulice jako podle pravítka a neuvěřitelně čisté. Není divu, takový odhozený vajgl, při kterém by vás viděl policista, by vás přišel na 1000 singapurských dolarů. Což je necelých 20 000 korun českých. A to by zabolelo. Nicméně ačkoli se nám ta čistota líbila, celé město na nás působilo jaksi „fašisticky“. Tohle nesmíš! Támhleto taky ne! Za tohle tě zastřelíme! Za támhleto je doživotí! Nejez durian v metru! Nu což, proti gustu žádný judikát.

Hostel úspěšně nacházíme a k našemu překvapení bydlíme pár kroků od místního China Townu, což je super, protože my máme China Towny rádi (bývá zde zpravidla levný jídlo). Seznamujeme se se spolubydlícím Filipíncem na pokoji, zachumláváme se do dek (ačkoli jsme vždy klimatizaci nastavili na nám příjemných 24°C, pokaždé byla zpátky přepnutá na zabijáckých 18) a opět padáme za vlast. Jenže takhle by to bylo moc jednoduchý, milánkové moji, pomyslel si nejspíše Michalův organismus, a trestá ho nepříjemným kombem úpal-úžeh. První den v Singapuru tedy z poloviny odpočíváme a k večeru se jdeme cournout po okolí. Oproti zanedbané Srí Lance, která mě v předešlých dnech nepříjemně překvapila, si v Singapuru lebedím. Všude je tu čisto, dopravní předpisy se dodržují, na ulici na nás nikdo nepokřikuje, zboží má cenovky a prostě jim to tu všechno klape. A i přestože jsme v podstatě kousek (137 km) od rovníku dýchá se mi mnohem lépe (sugesce!). 

Následující večer se pro změnu můj organismus rozhodne vyvádět brikule a asi aby to Michalovi nebylo líto, nasazuji ráno antibiotika, poněvadž mám vážné podezření na zánět močového měchýře. A protože bolesti mám opravdu veliké, polykám rovnou dvě tabletky. Nechce se nám však i druhý den z většiny proležet na hostelu a tak se zahaluji od hlavy k patě (antibiotika, která jsme si vezly, byla silně fotosenzibilní), vyzbrojuji dostatečným množstvím vody a razíme směr vyhlášené botanické zahrady.

Marodný a vyhladovělý Michal

Antibiotická, nabalená Dita

Navštívit Singapur a vynechat Gardens by the Bay by byl hřích nad hříchy nejhříchovatější. Nejedná se sice o záležitost zrovna nejlevnější (vstupné pro dospěláka do celého komplexu vycházelo v době naší návštěvy zhruba na 800 korun českých), ale na druhou stranu jsme si museli sami přiznat – Kdy se sem zas podíváme? Já jsem si zahrady užila dosyta, už jenom protože mi zabraly prášky proti bolesti a konečně jsem neměla nutkavý pocit na čurání. A protože máme kytek až po krk, přesouváme se do Malé Indie. Cestou jsme se snažili (čistě ze zvědavosti) najít českou ambasádu, kterou jsme sice měli zakreslenou v mapě, nicméně bylo to takové nástupiště 9 a ¾ . Pro obyčejné lidi nenalezitelné! Smůla. Ale Norskou jsme našli. Po hodině a půl volné chůze, jednom nákupu v nejspíše jediném singapurském supermarketu a návštěvě buddhistického chrámu se ocitáme v Malé Indii. Ulice se záhy mění z puritánsky uspořádaného tetris v mraveniště a spleť uliček překypujících různými obchůdky, bufety, restauracemi, zlatnictvími a lékárnami. Je toho na nás moc a tak si dočasné útočiště hledáme v hinduistickém chrámu, ve kterém se nás ujímá postarší sympatický Ind a ochotně nám vysvětluje význam a symboliku skulptur zdobících chrám. Michal si jeho vyprávění poctivě zapisuje, ale já mám problémy staříkovi rozumět. I tak si z útržků dávám dohromady poutavé vyprávění, nad kterým jako religionistik-amatér nekontrolovatelně slintám. 

Gardens by the Bay

Marina Bay Sands Hotel s bazénem na střeše

V metru se nejí, nepije, nekouří, nepřepravují zápalné předměty a hlavně se tam nejí durian!!!

Letíme do Asie, část II

Dobré poledne, Čechy. 

Dobrou noc, Turecko. 

Dobré ráno, Srí Lanko. 

Po výstupu z letadla mám pocit, jakoby mi někdo přes obličej plácl horký ručník a foukal přes něj fénem. Vzduch se ani nehne a hnu-li se já, potím se i na řasách. Wow to je maso, ale co, nejsem žádný máslo, zvyknu si. Kroutím se jako žížala a utíkám na záchod. Ou…díra v zemi a dvě šlapky. Nu což, i na to si budu muset zvyknout. Proč je tu ale všude tak neskutečně mokro? Vodu z kohoutku si raději odpustím a raději kupuji předraženou letištní balenou. Podělím se s Michalem o lehký šok ze záchodů a jdeme rozměnit peníze. Nestihneme se ani pořádně rozhlédnout po příletové hale a už na nás ze všech stran volají taxikáři a tuktukáři: „Hello, sir, where are you going?“ „Hello, you need a tuk tuk?“ Z počátku se nabízejícím snažíme klidně vysvětlit, že o jejich služby nestojíme a že bychom se do přilehlého Negomba raději dopravili autobusem. Načež nám poněkud rozporuplně odpovídají, že nejbližší zastávka je vzdálená dva, čtyři později dokonce pět kilometrů a cesta bude trvat nejméně dvě hodiny. Já se nechávám trochu zviklat, nicméně Michal je drsný jako šmirgl a trvá si na cestě autobusem. Tuktukáři a taxikáři nás rozčilují. Jdeme k pánovi v uniformě, který nám ukazuje směr k nejbližší autobusové zastávce. Po čtvrt hodině chůze a zhruba stovce odmítnutí tuktukářů máváme na autobus směr Negombo a konečně se také vezeme. Abychom se ale dostali do části, ve které se nachází náš hostel, musíme jednou přestoupit na Negombském autobusovém nádraží. Cesta trvá všehovšudy hodinu a za oba cestující platíme v přepočtu 30 korun českých (tuktuk by nás vyšel nejméně na 400). Wohoo, jsme dobrý! Ubytováváme se v hostelu a jdeme se porozhlídnout k moři. K mému zděšení se jedná o dlouhý pás odpadků, zevlujících místňáků, toulavých psů s prašivinou a uřvaných vran vyzobávajících delikatesy z hnijících odpadků. I přesto, že pláž je jedno velké smetiště, jdeme se koupat, cestou do hostelu povečeříme své první kari s rýží a večer odevzdaně padáme za vlast.

Tuk Tuk je drobné tříkolové vozítko, které dokáže vyvinout vskutku překvapivou rychlost a pojmout mnohem více, než jen dva pasažéry

Na první pohled to sice nevypadá...

...ale Negombo Beach není pro rekreaci úplně nejvhodnější.

Škola

Na pláži bydlí většinou sušiči ryb s rodinami

Druhý den se probouzím se spásnou myšlenkou, že celé městečko přeci nemůže být tak hnusné, jako se mi zdálo včera při cestě autobusem a návštěvě pláže. Mýlím se. Negombo je nejhnusnější město na Srí Lance, které jsme navštívili (ještě Kurunegala je hnusná, ale ta si skóre o trošku vylepšila obřím Buddhou nad městem). Město je to velice chudé a valná většina obyvatel jsou římští katolíci (náhoda?). Jsem oslněna místním ovocným trhem a poprvé jím rambutan a piji vodu z mladého kokosu. Poté se nechávám ukecat Michalem a jdeme navštívit místní slavný rybí trh. Slavný, protože se jedná o největší rybí trh na Srí Lance. Avšak jsem posera s citlivým čumáčkem a Michal mé konstantní navalování na zvracení komentuje tím, že by ze mě byla mizerná lesba. Dělám, že ho neslyším a snažím se prokličkovat mezi prodejci rychlostí blesku k čerstvému vzduchu. I přesto jsem však vděčná za úžasnou zkušenost. Čerstvější ryby nikde jinde nenajdete. 
Zbytek odpoledne trávíme v centru Negomba, kde obědváme tak pikantní kari s pol sambol (pikantní červená pasta z nastrouhaného kokosu a chilli), díky kterému mám pocit, že jsem si popálila jícen. Michal se mi směje a po zbytek dne mi říká Lelku. Je to neřád. Přemýšlím, že ho tu nechám.
K večeru se vydáváme s lahví moravského vína k oceánu, pokochat se západem slunce. Ještě než slunce zapadne, jsme příjemně cinklí, moudře hovoříme a shodujeme se na tom, že Srí Lanka je vlastně malý ráj. Špinavý, rušný ráj. Po zmizení žlutooranžového puchýře se odebíráme k večeři. Rozhodneme se pokračovat v popíjení a ochutnáváme místní pivo Lion, které má 8,8%. Zvládneme dvě (jedna lahev má 650 ml) a druhý den odlétáme směr Singapur opět s kocovinou jako řemen. 

Rybí trh v Negombu je největší na Srí Lance

Sušené ryby jsou levnější než ty čerstvé

Budeš blinkat? 

Děkujeme Habánským sklepům za pomoc při vytváření atmošky 

Letíme do Asie, část I

To jsme si tak po Vánocích s Michalem řekli, že když už máme toho Vojtěcha v Malajsii, nebylo by  od věci sbalit batůžky a zaletět se seznámit s madam Asií. Ze začátku jsme chtěli vychytat co nejlevnější letenky Praha-Kuala. Čekali jsme a čekali, až jsme se přemlsali a ceny letenek naopak aby začaly klesat, se rozhodly růst. Není na co čekat! Jestli skutečně chceme v létě někam vyrazit, musíme kupovat hned! Po několikahodinovém čučení do monitorů jsme se nakonec rozhodly pro koupi zpáteční letenky Praha-Colombo a Colombo-Singapur. Takto jsme každý vyplázli 17 000 s tím, že během půlroku, který máme před sebou, nějak vykoumáme nejideálnější cestu do Kualy za Vojtou. Samozřejmě ubytování, autobusy, výlety jsem bookovala a zjišťovala 10 dní před odletem. Žádnej stres. Klid. Ono se ve finále beztak ukázalo, že mít vše nalajnované dopředu není úplně ideální. Prvních čtrnáct dní nám vše šlapalo jako na drátkách, než nám kvůli řidiči autobusu, který si musel dělat žrací přestávky, uletělo letadlo. Ale to už předbíhám…

O očkování a o tom, jakým (sociálním…ehm…nízkorozpočtovým) způsobem cestujeme, jsem již psala tu a tu a tudíž se můžu rovnou plynule přesunout k začátku našeho čtyřtýdenního putování.

Říká se, že nejhorší kocovinu můžete zažít v letadle. Je to pravda! Měnící se tlaky, horko, řvoucí děti, zima. Prostě peklo  A přitom ten předešlý večer byl tak fajn…Nicméně, jedno výrazné doporučení – před dlouhým letem nechlastat! Vlastně nepijte vůbec! A nikdy! Stojí to peníze, ráno je vám zle a občas taky můžete skončit na víkend v nemocnici. Avšak i přes toto mé osvícení jsme si let s kocovinou střihli ještě jednou.

Zpátky k cestě samotné! Zvolili jsme Turkish Airlines z jednoho prostého důvodu – byli nejlevnější. A neprohloupili jsme. Servis na palubě parádní, jídlo mňam-mňam (nemám žádné fotky, kterými bych to dokázala, protože jsem vždy byla tak hladová, že na dokumentaci nebyl prostě čas) a před každou sedačkou byla dotyková obrazovka s rozsáhlou databází hudby, filmů i her. Náš let byl samozřejmě s přestupem a i přes počáteční obavy z devítihodinového přestupu v Istanbulu jsme strávili nádherné odpoledne v historickém jádru města.

Je libo rýží plněnou škebli?

 Atatürkovo letiště má totiž jednu obrovskou výhodu – je přímo na metru, a tudíž se i s jedním přestupem dostanete až k Modré mešitě (tramvajová zastávka Sultanahmet) za tři čtvrtě hodiny. Odtud je to pár kroků k Hagii Sofii (na vnitřní prohlídku je ale potřeba minimálně hodina a půl, takže my jsme si ji obhlídli pouze z venčí)a do Gülhane parku. Máte-li více času, projděte se po Galatském mostu až ke Galatské věži. A až přejdete ten most, nezapomeňte si dát u stánku kebab v housce. Stojí 3,5 liry a je to vážně žrádlo.

Mešita Sultan Ahmed neboli Modrá mešita (1617)

Hagia Sofia neboli chrám Boží Moudrosti (537)

Pro tentokrát jsme letadlo stihli a po nepohodlném jedenáctihodinovém krčení se na sedačkách a pseudospánku jsme se probudili na Srí Lance. O tom prvotním šoku z neuvěřitelného dusna, vlhka, otravných tuktukářů a všudypřítomných odpadků zase příště.

Netoliko že je tma, ale nevidím

Dnes mě pobavily dva vtipy, který se mi vyskytly na facebookové zdi: "Kolik je stupňů? Všechny!" a "Tohle není léto, ale demoverze krematoria." Opět mi to připomnělo mé oblíbené Nory, kteří o Češích říkají, že si z jakékoli neúsměvné situace umí udělat srandu. Jsme prý takové "smějící se bestie". A tím mi navždy budou čecháčci sympatičtí. I když si neustále stěžují, (Je moc vedro. Je moc zima. Včera ten fotbal stál za starou bačkoru. Už ani to pivo mi nechutná. Mě je tak blbě, že nemám ani tužku.) pořád mi je nevrlý Čech sympatičtější než podezřele neustále sluníčková individua za hranicemi (na Srí Lance mě tím rozčilovali echt, ale o tom později). 

Jo, my se smějeme rádi a často. A také se rádi fotíme s bílejma holkama. 

Jedna z mála výhod nečekaných tropů v mírném pásu je, že se na ně dá vymluvit v jakékoli situaci. Nechce se vám uklízet? To je jasný, vyflákněte se na to - je vedro. Nechce se vám vařit? Přeci nebudete postávat v takovém pařáku u plotny - ještě to s váma v tomhle vedru sekne. Nechce se vám ven z domu? Komu by se v tom pařáku chtělo. Ani na plovárnu? Vždyť tam v tomhle vedru bude hlava na hlavě. Nechce se vám na pivo? Tak to už je špatný. Podávejte točenou Plzeň a v případě nenavrácení chuti okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc!

Pravdou je, že dlouhotrvající české tropy začínají mít negativní dopad i na mě, což se odráží i v nestandardnosti tohoto sovího článku. Co si ale budeme nalhávat, nebudu se vymlouvat na počasí jako vy všichni okolo, prostě jsem vyšla ze cviku (občas dumám, na čem asi Dietl jel, že denně napsal 15 stránek. A to i v neděli a o svátcích!). Psát se mi chce. A moc. Denně si v hlavě přeříkám asi tak tři supr-čupr články, nad kterými však večer zlomím hůl, poněvadž by nejspíš připadaly čtivé jen mě. 

A co vlastně teď dělám? Po návratu z Asie jsem si týden válela šunky v Jižních Čechách (nejezděte do Mostů u Kunžaku! Je tam pouze jediná hospoda a ještě v ní točí Bernarda - bleh!) a nyní se už čtvrtým dnem nudím v rodném městě. Nudím se tu dokonce tak moc, že jsem se včera přistihla, jak se těším na návrat domů, protože budu moc uklízet. Fuj! (Ano mami, já vím, že ti můžu uklidit i tady, ale tak...každá na vlastním písečku, jo?). A už si zase stěžuju. Dito, styď se! Venku nádherné počasí, doma klid, nic nemusíš dělat, v sobotu si jedeš juchat na svatbu, do začátku školního roku daleko a ty si beztak vždycky najdeš nějaký problém. 

A co zrovna leží na srdcí vám? 

Víte, že dnešní den je také Mezinárodním dnem slonů?

Mé studijní úsilí

Světě div se! I přestože jsem lemra líná, druhý nejvyšší prokrastinátor (první je krupská štítonoška Bára B.) a jeden celý semestr jsem si výletila na Erasmu, tak i přesto vše letos státnicuji. Jestli jste to zapomněli anebo vás to prostě jen nikdy nijak hluboce nezajímalo, tak připomínám, že studuji AJ SV VZ na PF UJEP. AJ jako Anglický jazyk a literatura, SV jako Společenské vědy a VZ jako Se zaměřením na vzdělávání.

Když jsem se před sedmi lety rozhodovala, kam se vydat po dokončení základky, neuvažovala jsem nad jinou možností než nad gymplem. Za prvé tam šla polovina stávající třídy, za druhé kam jinam se samými jedničkami (uuuu tady něco smrďánkuje) a za třetí jsem prostě neměla páru o tom, co bych jednou v životě chtěla dělat, čím bych chtěla být až vyrostu. Nicméně na možnosti "Až vyrostu, chci být ovocem do Jogobelly" stále nemohu najít sebemenší chybičku.

Po druháku na gymplu. Máte povolení se zasmát nahlas. 

Čtyři roky na gymplu uplynuly jako voda (a třeba třeťák si vlastně ani moc nepamatuji) a já jsem pořád tápala, čím bych jako chtěla být. Od archeoložky (stejně bych nikdy žádnej poklad nenašla a jen se hrabala v bahně na náměstí v Mladý Boleslavi), antropoložku (ehm..to už si ani nepamatuju, co obnáší, nicméně vím, že jsem TO taky chtěla být), právničky (díkybohu jsem neudělala přijímačky, protože když vidím co a jak často se Michal šrotí...), politoložky (nejzbytečnější obor vůbec), delegátky (na to se přece nemusí studovat!), historičky, kurátorky v muzeu atd. mi jako nejjednodušší, nejméně stresující možnost vyšla jít na pajďák. Yes! Děti a lidi nesnáším od nepaměti, takže základ dobrej.

A tak jsem tu. Občas se vztekám, ale vesměs jsem spokojená. Levou zadní to tu sice nezvládám, nicméně až do státnic jsem se nijak brutálně nestresovala. Sem tam narazím na nějakého zbytečně prudérního exota s fetišem na britskou literaturu, který se vás naprosto vážně u zkoušky zeptá "Jakým topivem topili v tomto díle?" anebo na úplně báječného religionistu, který vám týden před odevzdáním bakalářky odepíše, že nemá čas na to, aby si ji přečetl, ale aby vám to nebylo líto, tak vám pošle obrázek Ježíše s parožím. 

Máme růžové logo. Růžová je totiž drsná. Jak šmirgl. 

Mimochodem, mého vedoucího bak. práce budu velebit slovem i zpěvem do konce života (anebo do okamžiku kdy mě naštve), poněvadž při obhajobě mě uchránil a podržel před Platóna-milující krvelačnou filozofkou. Můj oponent totiž před obhajobou pravděpodobně onemocněl, zmizel anebo se mu tam jednoduše nechtělo, a tak jeho místo nahradila filozofka ze stejné katedry. Takže namísto milého mníška, který mi v posudku vychválil do sedmi nebes, si na mě zubila madam masakr, která je známá pro svou chladnokrevnost při zkoušení a zálibě v hledání skrytého smyslu v absolutně nesmyslných filozofických textech. V jednu chvíli jsem si skutečně myslela, že mám po žížalkách a v myšlenkách už dávala jedničce z obhajoby sbohem a šáteček, protože po mé (šíleně improvizované a ukoktané) úvodní řeči a přečtení posudků se mě MM (madam masakr) zeptala "A co si o kříži myslel Platón?". Kruciprdel, v práci mám jedinou pidizmínku o Platónovi a ona ji po zběžném prolistování vyčmuchá? Samozřejmě jsem neměla sebemenší ponětí o tom, co si jako Platón myslel o kříži. Než jsem se však zmohla na vybrekotání nějaká diplomatické odpovědi, které by nakrásně obalila prosté "já nevím", zachránil mě můj milovaný vedoucí pohotovou reakcí "Ale kolegyně, to je neadekvátní dotaz, držte se prosím otázek kolegy Mnicha."  Háleluja, byla jsem zachráněna!

U státnice z angličtiny to zas až taková brnkačka nebyla. I přestože jsem se tomu obludnému obludáriu intenzívně věnovala celý týden, jako na potvoru jsem si vylosovala otázku (Immigration experience, Minorities in the USA , The 20^th ct. multiethnic writing), u které jsem si při učení a tvorbě seznamu literatury říkala "peču na to, tuhle si prostě nevytáhnu". Nicméně v hodinu nejvyšší při mě stálo snad celé peklo a háleluja podruhé já odstátnicovala z angličtiny. 

V současné chvíli se psaním tohoto článku odreagovávám od učení na druhou státnici, která mě čeká 10.6. Po předchozí zkušenosti nenechávám nic náhodě a tak nějak už předpokládám, že ty největší zrůdnosti si prostě vytáhnu. Při mém štěstí to bude něco jako "Logika" a "Politické myšlení v Čechách v 19. a 20. myšlení", popřípadě něco s Hegelem, protože toho taky nesnáším.

Šumavský motovýlet

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme už jsme tu!

To, že jsme nezmokli není zas až tak úplně pravda, protože ačkoli jsem pobyt na Lipně kvůli počasí o týden posunula, beztak jsme si to v sobotu dopo vyžrali. A jelikož nemám úplně košér moto-boty, tak mi do těch mých nateklo (ono jak to hezky steče po té nepromokavé bundě a kalhotách, tak si to do bot cestičku najde snadno). Avšak velebme hospodu U Černého vlka v Borové Ladě, ve které na plné obrátky topily staré Burianky a než jsme s Michalem ztrestali oběd (borůvkové knedle, mňaminy mňam), botky s ponožkami uschly a mé zdraví bylo protentokrát zachráněno!

Myslím, že nemá smysl nijak hluboce vysvětlovat mou soví náklonnost. Pakliže přeci jen tato informace někomu unikla, tak potvrzuji, ano - miluji sovičky. Všeobecně mám raději zvířata než-li lidi. Lidi nesnáším a nestydím se prohlásit, že tahle planeta potřebuje další pandemii a že přelidnění je v současné době jedním z nejzávažnějších globálních problémů. Zpátky k sovám. Proč sovy? Sovy nejsou, čím se zdají být. Díky své jedinečné anatomii dokáží otočit hlavu o 270 stupňů aniž by si poškodily tepny či zastavily přívod krve do mozku (a to díky tomu, že mají v jejich krčních obratlích jsou mnohem větší otvory než u jiných ptáků a také, že tepna, která vede do mozku se postupně rozšiřuje). Jejich oči jsou nejdokonalejší mezi ptáky. Mimo jiné slyší i ultrazvuk a společně s krkavci a papoušky disponují nejdokonalejším mozkem s nejrozvinutější mozkovou činností. Jsou prostě super a Hůůůů :D

Soví voliéry Borová Lada

A protože jsem právě takovýto extrémní sovomil, nemohla jsem nenavštívit největší soví voliéru v ČR v Borové Ladě. Jedná se o expozici obecně zákonem chráněných sov žijících na našem území, umožňující je pozorovat ve svém přirozeném prostředí. Je to prostě kus lesa, který je jen zastřešený sotva postřehnutelným pletivem. Samozřejmě jsou zde i menší voliéry, které chrání menší sovičky od větších sov a zabraňují sovím street fightům. A i přesto, že má favoritka sova pálená měla zrovna dovolenou, byla jsem doslova u vytržení. Taková koncentrace sov! <3

Poté, co mě Michal nekompromisně odtáhl ze sovích voliér a přikurtoval k motorce, jsme vyrazili směr Kubova Huť, odkud jsme začali stoupat skrz Boubínský prales na jeho nejvyšší vrchol Boubín a přilehlou rozhlednu. Upřímně, byli jsme lehce zklamaní. Naše očekávání byla pravděpodobně příliš vysoká a nejspíš jsme viděli moc prehistorických filmů (kruciprdel, to jsem jediná, kdo čekal les jako z Návratu do pravěku?!). Další věcí, která mě zklamala, byl všudypřítomný bordel. Neušli jsme ani deset metrů abychom neviděli povalující se obaly od sušenek, cigaret, ochcaných kapesníků či připosranou plínu (fakt). Lidi jsou dobytci. A aby toho nebylo málo - jen malá část návštěvníků Boubína si byla vědoma staré lidové moudrosti, že v lese se nekřičí. Nehuláká. Neřve. Smutné je, že za skupinou uřvaných smradů se táhnou jejich rodiče, kteří nehnou ani brvou, natož aby se obtěžovali své ratolesti napomenout. Stáhnout z kůže a hodit do slaný vody.

A když už jsme tedy byli na Lipně, nemohli jsme si odpustit návštěvu vychvalované Stezky korunami stromů. Před třemi lety, za 60 dní, vyrostla v Lipně nad Vltavou ojedinělá dřevěná rozhledna, která návštěvníkům poskytuje výhled na široké okolí a originální zážitek. Samozřejmě, než se z parkplatzu dostanete k samotnému vstupu Stezky, musíte si pěkně odfunět 1,5 km na kopec, na kterém je postavena. (Pokud nejste chudí jako my, můžete se tam nechat vyvézt lanovkou. Ale to není taková prdel a nedá se u toho tak pěkně nadávat). Návštěva tohohle zařízení skutečně stojí za to. Výhled je boží, stezka zábavná a nenáročná a není vůbec od věci se cestou zpět na parkoviště zastavit a ozkoušet místní bobovou dráhu.

Stručně a jasně - nejraději bych potlačila poslední kousek zodpovědnosti v těle, a zůstala někde v šumavských lesích, objímala stromy a dlouze diskutovala s místními opeřenci, než-li se vrhala na učení ke státnicím, přípravám na lekce angličtiny a klasické fungování. Neva. Nejsem přeci žádné máslo. To dám!

Řekli byste, že týhle kočce bylo už 22? 

Jak to dělám já aneb Cestování s nízkým rozpočtem

Úvodem tohoto příspěvku podotýkám, že se necítím být tak zkušenou cestovatelkou, která by mohla poučovat o tom, co na cestách rozhodně nedělat a co je naprosto nejlepší. Akorát za tu dobu, co s Jelenem tvoříme šílený pár (jeden kamarád náš tehdy začínající vztah kdysi komentoval slovy: "Oni se k sobě perfektně hodí - Michal má samý blbý nápady a Dita je pro každou volovinu."), jsem naprosto podlehla kouzlu volného cestování. Takzvaně na blind, s pidi rozpočtem a prostě prozkoumávám svět volně jako ptááák, konkrétně sova. Sova s batůžkem. Nechcete mi někdo nakreslit sovu s batůžkem? Se zeleným, prosím. 

A o čem to dnes vlastně bude? Chytré opičky, které čtou pozorně nadpisy, už vědí a tak není nic jednoduššího než se pustit do stručného shrnutí - Jak to tedy dělám já. 

Několikrát jsem se za poslední roky setkala se zvídavým dotazem "A to je ten tvůj asi dost prachatej, když takhle cestujete?" Muahahaha, to že chodí do práce v obleku, ještě neznamená, že se topí v penězích. 

Zásada numero uno: Necestujeme s cestovními kancelářemi. Mnohem výhodnější je najít si na Skyscanneru letenky a jít do toho na vlastní pěst. Víte-li kam konkrétně chcete vycestovat, není jednodušší volby než si požadovanou destinaci dát do sledování. Poté budete pravidelně e-mailem informováni o změně ceny konkrétních letenek. Popřípadě chcete-li letět prostě někam, sloupeček s příznačným názvem Levné lety automaticky selektuje nejlevnější letenky do celého světa.

Zásada numero dos: Nocujeme v nejlevnějších a nejobyčejnějších hostelech nebo ve stanu. Když říkám ve stanu, mám na mysli Jelenův mikrostan navržený bandou hobitů. Je sice lehký (což mě ale vlastně ani nezajímá, protože já ho nenosím :D ) a skutečně se do něj vejdou dvě osoby a dvě krosny, ale protože ho můj drahý VŽDY postaví z kopce, bývá v něm poněkud těsno. 

Pyšný stavitel

Když jsme ale ve městě a ve stanu spát nejde (přeci jen, máme své orgány rádi a rádi bychom si je ještě několik let užili), volíme hostely. Hostely takové, které disponují kuchyňkou, sprchou a nejlépe takovými těmi veeelikánskými pokoji plných paland, protože takové hostely bývají nejlevnější. Než ale v nějakém hostelu složíme hlavy, proklepneme si ho na Tripadvisoru anebo Hostelwordu. Hostelword mám asi ještě o chlup raději, protože přes tenhle web lze provádět i rezervace. Samozřejmě po návštěvě vždy napíšu adekvátní recenzi i já.

Párkrát jsme už i přespali u místních díky Couchsurfingu , konkrétně v Bodoø a Tromsø (Norsko), ale to není úplně nejspolehlivější způsob. Přestože každý uživatel sbírá hodnocení od lidí, u kterých buď přespal anebo které hostil, nikdy nemáte stoprocentní jistotu, že se na vás na poslední chvíli nevykašle. Je to risk. Já třeba měla dvakrát nehorázný štěstí. Poprvé nám hostitel nechal klíče pod rohožkou, ve 4 ráno nás odvezl na trajekt a večer pro nás i přijel (více zde). A podruhé jsme narazili na úžasného chlapáka, který nám uvařil vynikající večeři, pohostil pivem a ještě s námi objel půlku ostrova, aby nám mohl ukázat polární záři ("To prostě nejde, abyste byli Trøndovi hosté a neviděli polární záři!"). Více o výletu do Tromsø zde.
Jinak se dá i obstojně přespat na jakémkoli letišti. Některá jsou pro to přizpůsobená lépe, některá hůře. Když jsme stopovali ze Španělska, přespali jsme na letišti v Gironě. Bylo to supr, už jen protože jsme měli vlastní karimatky, a nikdo si nás ani trochu nevšímal. Podruhé jsme měli v plánu nocovat na letišti v Tromsø (právě proto, že nás vypekl Couchsurfer), ale zmíněný Trønd nám vytrhl trn z paty. O spaní na letišti bych se v budoucnu ráda rozepsal více, prozatím odkazuji na tuto stránku. 

Ano, i takto se dá nocovat na letišti

Zásada numero tres: Autostop. Na naši první dovolenou jsme cestovali stopem. Cesta se sice trochu protáhla, ale zase kdo může říct, že strávil 3 týdny ve Španělsku s rozpočtem pod 7000? Jestli jsem se nebála? Bála. Obzvláště první noc, kdy jsme si postavili stan za benzínkou kousek za Stuttgartem a jak z východu, tak ze západu se blížila bouřka a celou noc lilo jako z konve (hlavně to byla moje úplně první noc ve stanu, kdesi v divočině). Avšak po celou dobu mé stopařské éry jsem se nesetkala s řidičem, ze kterého bych měla špatný pocit, či se dokonce bála o zdraví či majetek. Samozřejmě, zbytečně neriskuju a stopem necestuju sama. Nicméně je fajn ušetřit nějakou kačku za bus, vypsat ceduli, postavit se se vztyčeným palcem ke krajnici, nasadit americký úsměv a čekat. Už jen pro ten naplňující pocit, když vám někdo skutečně zastaví. 

Zásadní je dobře viditelné barevné triko!

Zásada numero cuatro: Jídlo vždy řešíme až na místě. Teda, abych nekecala, tak na první 2-3 dny si vždy vezeme jídlo z domova (první 3 dny jsme ve Španělsku byli o chlebu a klobásách). Později, jsme-li na nějakém frekventovanějším místě a hlady vidíme dvojmo, prolezeme pár bočních uliček, protože 10 z 9 restaurací a bufetů na hlavních třídách jsou předražené a přeplněné ;). Většinou však před nějakým větším výletem vyrabujeme místní supermarket anebo trh a vyrábíme si svačinky vlastní.  

Svačinka na cestě

Ušetřit na cestách lze především na třech položkách - na dopravě, ubytování a stravě. A jádro pudla netkví v ničem jiném než v polevení ze stereotypních standardů, nároků na vlastní pohodlí a vybrat si to na získaných neopakovatelných zážitcích a doživotních vzpomínkách. Na co budete vzpomínat raději a více? Na pěkný hotelový pokoj anebo na francouzskou vinici ozářenou zapadajícím sluncem doplněnou výhledem na Carcassonne? 

Jo, je to kýč. Ale pěknej.

Cestování a očkování

Už v předminulém článku jsem se zmínila o tom, že bych se jednou ráda rozepsala na téma očkování. Respektive očkování před výjezdem do zahraničí, potažmo do nějaké té exotiky. 

Cestování se mnou má jednu bezvadnou výhodu - svého parťáka neustále bavím, protože na každé cestě mě bolí něco jiného. Když jsme se před třemi lety rozhodli jít posledních cca 300 km El Camina, první týden to byly plosky, kolena, puchýře a díky neustálým změnám tlaku mi často tekla krev z nosu (bezva kombo). Následoval týden relativní pohody a v Madridu to byly pro změnu žaludeční křeče. Což by nebyla zas až taková trága, ale když cestujete stopem není úplně žůžo každou čtvrthoďku odbíhat na benzínkové wc a doufat, že vás to nechytne u nějakého milosrdného řidiče v autě. 

Do Itálie jsme jeli na motorce, a tak mě (jakožto batoh) pro změnu bolela krční páteř a sedinka. 

Slovensko kromě hysterického záchvatu pláče a zoufalství kdesi v lesích u Rájeckých teplic proběhlo také v klidu. 

Norsko jsem přežila také bez zdravotní újmy (pár kocovin ještě nikoho nezabilo). I když si vlastně vzpomínám, že jsem na jedné párty chtěla zamachrovat a předvést provaz (takový ten gymnastický prvek, který vypadá jako byste si chtěli velice nepohodlně sednout na zem) a natáhla si dvojhlavý sval stehenní. Bolelo to jako kráva následující dva měsíce. Nejvíce při sezení. 

Na dovolené v Turecku jsem si pořídila pouze lehký úpal při prozkoumávání Hierapolis. V červenci. Přes poledne. Ano, maminka mi kladla na srdce ať nezapomenu kšiltovku. Michal mi taky říkal, ať si vezmu něco na hlavu. Nechci říct úplně na plno, že jsem blbeček s děravou hlavou, prostě jsem jen spoléhala na svou úžasnost a pohotovost v extrémních situacích :D. 

SWAG !

To byl velice vyčerpávající výčet části našich výletů, k lepší představě toho, jakou má Michal svatou trpělivost. Nicméně jedinou věcí, kterou jsme doposud před cestami museli řešit bylo maximálně cestovní pojištění a jestli máme dostatek vlhčených ubrousků. Protože jsme si ale na léto 2015 vymysleli procestovat Singapur, Malajsii a Srí Lanku musíme se v současné chvíli potýkat ani ne s tak nepříjemnou jakožto drahou skutečností - očkováním. 

Každý správný skaut ví, že jakmile se chystá vyjet za hranice staré dobré matičky Evropy, bylo by záhodno zjistit si, nevyžaduje-li jeho vysněná destinace nějaké povinné očkování. Tam kam se chystáme my žádné povinné není (pakliže necestujete ze zemí s výskytem žluté zimnice), nicméně několik doporučených ano. Vzhledem k tomu, že se budeme stravovat z místních zdrojů, bylo pro nás jasnou volbou zvolit očkování proti břišnímu tyfu. Bříšní tyfus je takové zábavné bakteriální onemocnění bříška, kterému bychom se rádi vyhnuli. Stejně tak nestojíme ani o žloutenku A a B, které jsme si nechali píchnout také. Poslední očkování je proti vzteklině. V centru nám ho vymlouvali a argumentovali tím, že přeci nebudeme sahat na žádná nemocná zvířata. Samozřejmě, ale co když si budou chtít sáhnout na mě, nedejbože ochutnat! Ke vzteklině chovám značný respekt, jelikož ta je jako jediná 100% smrtelná. 

Světový výskyt vztekliny

Samotné očkování poté probíhá jednoduše, trapně a nudně. Přijdete, nahlásíte, necháte se opíchat. Po aplikaci jste místo obrázku obdarován účtem a poté ještě musíte čekat 30 minut v čekárně pro případ, že by se vám udělalo akutní nevolno. Mezitím doktor vypisuje informace do mezinárodního očkovacího průkazu a kolemjdoucí na vás házejí opovržlivé ksichty, protože sedíte vedle cedule s nápisem Anonymní HIV testování. Jste-li chcípák jako já, strávíte následující den s bolestí svalů či průjmem.

Milý blogísku ...

...tuto neděli jsem se stala svědkem něčeho děsivého, strašného a šíleného, z čehož budu mít tik v oku po celý následující týden. Navštívila jsem Festival Evolution. Dle oficiálního textu pořadatele se jedná o festival, který "uspokojí všechny, kteří dbají o své zdraví, chtějí se dozvědět něco o sobě a rozvoji své osobnosti, chtějí načerpat nové poznatky z oblasti zdravé výživy a biozemědělství nebo nahlédnout do sfér mimo každodenní realitu." 

Ačkoli o se o své zdraví snažím jakžtakž dbát a rozvoj osobnosti mi také není úplně cizí, zdálo se mi, že většina nabízených produktů kolem těchto dvou pojmů neprojela snad ani šinkansenem. Nejeden prodejce nabízel zázračné lahve na vodu, které díky tomu, že jsou opatřeny gumou hrající sedmi barvami (čakry, ne asi) vaší vodu "očistí" a vy ji tedy budete pít ultra-čistou a zdravou. To vše jen za úžasných 850 kč za lahev o objemu 750 ml. Doživotní záruka - no, nekup to! Alternativně byly také nabízeny karafy či sklenice ve kterých plavaly různé barevné kameny, které (jak jinak) vodu očišťují od negativní energie a bůhví kýho čerta. Dále jsem byla svědkem neinvazivní terapie tělesnou energií, jejíž princip spočíval v tom, že léčitelka mávala rukama nad klientem a díky tomu, že  je napojena na vesmírnou energii (jak jinak), mu srovnávala tu jeho. Deseti minutové léčení 350 Kč. Perfektní byznys. Asi se vykašlu na angličtinu, hosteskování, pořídím si masážní lehátko, oháknu se v Sanu-Babu a začnu také srovnávat energie. Prosím zájemce o první terapie aby psali pod článek. Zaváděcí cena 200 Kč za 10 minut - jsem velkorysá.

Je libo srovnat energie?

Věštecký koutek

Wayusa.
Probouzí ducha, dodává energii a je vážně chutná. Není to ani káva, ani čaj.

Raw-štrůdl s raw-pralinkou. Tvar ani jeden moc nedrží, ale vynahradí to svou bezchybnou chutí.

Hala, ve které jsem pracovala já (co sakra dělal kurz sebeobrany na tomhle veletrhu ?!) se jen hemžila stánečky různých kartářek, věštkyň, malířek mandal, prodejců léčivých čakrových svící s žíní jednorožce a zaručeně pravým kamenem mudrců. Kupodivu jsem tu potkala i fanatické křesťany, kteří se mě snažili přesvědčit o tom, jak moc mě Ježíš miluje a pustím ho do sebe, jinak má duše nebude spasena. (Kruciprdel, já do sebe žádnýho cizího chlápka pouštět nehodlám, proč by měl mít Ježíš nějaká privilegia ?!) Chvíli jsem s ním debatila, nicméně když jsme došli k tomu, že mu uříznu ucho a uvidíme zda-li ho Ježíš uzdraví, už si se mnou povídat nechtěl. Srábek.

Pán, který denně debatuje s Ježíšem, ale osobně nás seznámit nechtěl.

Vedlejší hala byla doslova přeplněná prodejci všech možných eko-bio-vegan-fair-trade mlsek. Když ale říkám mlsek, myslím to setsakra nadsazeně, protože sáhnout po ochutnávce s cílem pošmáknout si se ne vždy setkalo s úspěchem. Raw-štrůdl mě svou chutností upřímně překvapil a nadchl, stejně jako raw-pralinky, dýňový kečup a veganský česnekový chlebík s bazalkovým pestem, avšak při dalším prozkoumávání jsem narazila na podivuhodné hnusy jakožto kopřivové smoothie, podivný zelený nápoj neurčité chuti, který na tom stánku byl už pravděpodobně loni anebo raw konopné matcha placičky (proč byly ty hnusný věci vždycky zelený ?).

Pár z dárků, které jsem při obhlídce obdržela. V jednom z časopisů byl úchvatný článek vážně rozebírající zda Putin spolupracuje se stejnými mimozemšťany jako západní mocnosti. 

Prostě a krátce, bylo to ezo. Bylo to sakra ezo a opravdu to mnou tak pohnulo, že jsem napsala tohle povídání. Jen doufám, že se ráno neprobudím s touhou přestat se holit, umotat si dredy, začít chodit bosky a stravovat se výhradně eko-bio-vegansky. Toť trocha nechutné generalizace nakonec od Dity, která se právě pyšně plácá po rameni, jak jí to psaní šlo pěkně od ruky. 

Nechci své potenciální čtenáře dále nudit výčtem osazenstva, jen se ještě v rychlosti zmíním také o tom, že součástí festivalu byl seriál přednášek, na kterých jste si mohli poslechnout o tom, jak se nesprávně staráte o svou duši, jak si vylepšit auru, dozvědět se nejnovější meditační a že beztak jsme všichni ovládání vesmírnými ještěry z pekel. Dobře, ještěry z pekel jsem si vymyslela, ale sem by zapadli.