Letíme do Asie, část IV

Když jsem byla ještě malé sůvátko, jakákoli cesta autobusem pro mě byla monstr-stresem. Za prvé – co když budu potřebovat čůrat? Za druhé – co když nebude vepředu místo, budu muset sedět dál od předního okna a bude mi blbě? Za třetí – co když si ke mně sedne někdo cizí? Jo, mám tu cestovatelskou krev prostě v sobě! Samozřejmě jsem se vždy dokázala vynervovat tak, že ačkoli jsem celý den ze strachu vypila asi tak hrneček, okamžitě po vyjetí jsem už křížila nohy a nervózně koukala na hodinky. Ale k věci, samozřejmě, i když ze mě vyrostla nádherná, inteligentní, sebevědomá a samostatná žena (jo!), nicméně autobusy nemiluji do dnes. Tudíž mě stejný strach doprovázel i to časné ráno, kdy jsme se přesouvali ze Singapuru do Kualy. Do dnes nevím, čím jsem se komu kdy zavděčila, poněvadž autobus byl naprostá špica! Polohovatelná sedačko-křesílka, inteligentní klimatizace (žádná angínovka), pití zdarma i přestávky na čůrání! Ani mi nestihlo být blivno, poněvadž jakmile jsem si sklopila sedačku a zavrtala se, zareagovala jsem jako Pavlovův pes a spokojeně si slintala na rameno (nejspíš mám krátkou kůži – zavřu oči a otevře se mi pusa!). 

Moje meditace je však po necelé hodině jízdy přerušena – hranice. Řidič nás vyhazuje ven s tím, že počká na malajské straně. Nu což, nevystupujeme sami a stejně nám nic jiného nezbývá. Přichází klasický kolotoč – pasová kontrola, průchod rámem, rentgen zavazadel. Po deseti minutách dostávám razítko do pasu a razím si to směrem zpět k autobusu. Počkat, kde je Michal?! Šel celou dobu za mnou a najednou zmizel? Zuřivě se rozhlížím. Spatřím ho, jak na mě v doprovodu dvou celnic (muž – celník, ženská – celnice?) zběsile mává a ukazuje, abych se hned vrátila. Dámám se totiž nelíbí, že má v batohu tolik alkoholu (0,5l slivovice a 0,7l absintu) a chtějí po nás zpáteční letenku a čestné slovo, že alkohol je výhradně pro nás. Uf, zapotili jsme se, ale nezastřelili nás, alkohol nám zůstává a do Malajsie nás nakonec pouštějí!

Po pěti (kvalitně prospaných) hodinách vystupujeme kousek od hlavního autobusového nádraží v Kuale a mě se jímá panika. Kamarád, u kterého spíme, mi totiž cestu k němu popisoval jako největší dopravní horor a Michal bezvýhradně trvá na cestě hromadnou dopravou. Naštěstí mezi mnou a Vojtou došlo ke komunikačnímu šumu a vychází najevo, že naše cílová stanice leží na stejné lince metra jako autobusové nádraží. Haleluja, nebudu ztracená a šílená strachy v Kuale! Vyzvedáváme si u Vojty v práci klíčky a i přes dvojí vysvětlování cesty (Ampang parkem rovně, za Bank of China doprava do kopce, na téčku doleva, projděte znásilňovací uličkou a jste tam) chvíli bloudíme. Ono totiž „téčko“ není tak úplně téčko, ale neva, na nás si nepřijdou! K Vojtěchovi domů nakonec dorazíme a rovnou mu přepadáme sprchu, pračku a wifi. Po zkulturnění a posilnění osvěžujícím Guinessem vyrážíme do víru velkoměsta.  

Svatá trojice O:) 

Věděli jste že Alžběta II. ráda doutníky?

Stejně jako Singapur i Kuala Lumpur je značně multi-kulti (asi jako každé větší město). Obědvali jsme turecký kebab, ke svačině měli irské pivo a večeříme v pouličním čínském bistru. Kluci to rozjíždějí ve velkém a popíjejí místní „whisky“ s limetkovým džusem. Já jsem trapačka na antibiotikách, ale v tomhle případě mě ani nemrzí, že se nemůžu připojit. K jídlu nám hostitel objednává pečeného rejnoka, platýse se zeleninou a „smažený mrkvový koláč“. Také jsme se děsili, ale ve skutečnosti je to mnohem chutnější. Jedná se vlastně o jakýsi ředkvový „koláč“, připravovaný z rýžové mouky spařené s vodou a nastrouhané ředkve daikon (velká bílá dlouhá ředkev). Tento „koláč“ se poté rychle osmaží s vejci, klasickou ředkvičkou a další libovolnou zeleninou, která je zrovna po ruce.

Rejnok!

Platýs!

Cestou zpátky k Vojtovi si kupujeme snad nejdražší láhev vína ve svém životě (asi 300 Kč). Jo v Malajsii je holt chlast drahej. (Ještěže za pár dní navštívíme ono známé Langkawi s ještě známějšími dutyfree shopy!) Večer trávíme u bazénu a užíváme si společnost kamaráda, kterého jsme konečně mohli navštívit v jeho novém domově. 

P.s.: I za ty prachy bylo to víno bylo hnusný

Letíme do Asie, část III

Po zhlédnutí nejnovějších Avengers a Draculy (který mě tedy po dějové stránce příšerně zklamal) přistáváme v Singapuru na letišti Changi. Letiště Changi je druhé největší v Asii a cestujícím, kteří byli postiženi zpožděním letu, dlouhým přestupem nebo mají prostě dost času nabízí mnoho zajímavých atrakcí ke zkrácení dlouhé chvíle. Naleznete zde například střešní bazén, orchidejovou či kaktusovou zahradu, kino či wellness. Ačkoli jsme zde (nedobrovolně) strávili téměř dva dny, ani jednu z těchto atrakcí jsme nenavštívili, poněvadž jsme trčeli PŘED odbavovacími terminály a všechny tyhle supr-čupr věci jsou samozřejmě ZA nimi. Nu což, každému dle zásluh…

Na letišti Changi můžete potkat i takovéto kočičky. Anebo taky obří durian.

Po klasických obstrukcích s vyzvedáváním batůžků a úsměvů na celníky se vydáváme směr metro. Singapurské metro nese nepříliš optimistický název SMRT (Singapore Mass Rapid Transport) a korunu tomu všemu dává slogan „Moving people. Enhancing lives.“, který by se dal volně přeložit jako „Přesouváme lidi a zlepšujeme jejich životy.“ Bomba je, že i po městě jezdí černé taxíky s takovýmito obřími nápisy na dveřích, takže nás třeba SMRT nejednou pouštěla na přechodu.

S hledáním metra i kupováním jízdenek jsme úspěšní, dnes už nám jen zbývá najít hostel, „checknout se“ a vyspinkat se do růžova. Do karet nám hraje infrastruktura a přehlednost celého města. Metro je klimatizované, všechny informační cedule jsou anglicky, ulice jako podle pravítka a neuvěřitelně čisté. Není divu, takový odhozený vajgl, při kterém by vás viděl policista, by vás přišel na 1000 singapurských dolarů. Což je necelých 20 000 korun českých. A to by zabolelo. Nicméně ačkoli se nám ta čistota líbila, celé město na nás působilo jaksi „fašisticky“. Tohle nesmíš! Támhleto taky ne! Za tohle tě zastřelíme! Za támhleto je doživotí! Nejez durian v metru! Nu což, proti gustu žádný judikát.

Hostel úspěšně nacházíme a k našemu překvapení bydlíme pár kroků od místního China Townu, což je super, protože my máme China Towny rádi (bývá zde zpravidla levný jídlo). Seznamujeme se se spolubydlícím Filipíncem na pokoji, zachumláváme se do dek (ačkoli jsme vždy klimatizaci nastavili na nám příjemných 24°C, pokaždé byla zpátky přepnutá na zabijáckých 18) a opět padáme za vlast. Jenže takhle by to bylo moc jednoduchý, milánkové moji, pomyslel si nejspíše Michalův organismus, a trestá ho nepříjemným kombem úpal-úžeh. První den v Singapuru tedy z poloviny odpočíváme a k večeru se jdeme cournout po okolí. Oproti zanedbané Srí Lance, která mě v předešlých dnech nepříjemně překvapila, si v Singapuru lebedím. Všude je tu čisto, dopravní předpisy se dodržují, na ulici na nás nikdo nepokřikuje, zboží má cenovky a prostě jim to tu všechno klape. A i přestože jsme v podstatě kousek (137 km) od rovníku dýchá se mi mnohem lépe (sugesce!). 

Následující večer se pro změnu můj organismus rozhodne vyvádět brikule a asi aby to Michalovi nebylo líto, nasazuji ráno antibiotika, poněvadž mám vážné podezření na zánět močového měchýře. A protože bolesti mám opravdu veliké, polykám rovnou dvě tabletky. Nechce se nám však i druhý den z většiny proležet na hostelu a tak se zahaluji od hlavy k patě (antibiotika, která jsme si vezly, byla silně fotosenzibilní), vyzbrojuji dostatečným množstvím vody a razíme směr vyhlášené botanické zahrady.

Marodný a vyhladovělý Michal

Antibiotická, nabalená Dita

Navštívit Singapur a vynechat Gardens by the Bay by byl hřích nad hříchy nejhříchovatější. Nejedná se sice o záležitost zrovna nejlevnější (vstupné pro dospěláka do celého komplexu vycházelo v době naší návštěvy zhruba na 800 korun českých), ale na druhou stranu jsme si museli sami přiznat – Kdy se sem zas podíváme? Já jsem si zahrady užila dosyta, už jenom protože mi zabraly prášky proti bolesti a konečně jsem neměla nutkavý pocit na čurání. A protože máme kytek až po krk, přesouváme se do Malé Indie. Cestou jsme se snažili (čistě ze zvědavosti) najít českou ambasádu, kterou jsme sice měli zakreslenou v mapě, nicméně bylo to takové nástupiště 9 a ¾ . Pro obyčejné lidi nenalezitelné! Smůla. Ale Norskou jsme našli. Po hodině a půl volné chůze, jednom nákupu v nejspíše jediném singapurském supermarketu a návštěvě buddhistického chrámu se ocitáme v Malé Indii. Ulice se záhy mění z puritánsky uspořádaného tetris v mraveniště a spleť uliček překypujících různými obchůdky, bufety, restauracemi, zlatnictvími a lékárnami. Je toho na nás moc a tak si dočasné útočiště hledáme v hinduistickém chrámu, ve kterém se nás ujímá postarší sympatický Ind a ochotně nám vysvětluje význam a symboliku skulptur zdobících chrám. Michal si jeho vyprávění poctivě zapisuje, ale já mám problémy staříkovi rozumět. I tak si z útržků dávám dohromady poutavé vyprávění, nad kterým jako religionistik-amatér nekontrolovatelně slintám. 

Gardens by the Bay

Marina Bay Sands Hotel s bazénem na střeše

V metru se nejí, nepije, nekouří, nepřepravují zápalné předměty a hlavně se tam nejí durian!!!

Letíme do Asie, část II

Dobré poledne, Čechy. 

Dobrou noc, Turecko. 

Dobré ráno, Srí Lanko. 

Po výstupu z letadla mám pocit, jakoby mi někdo přes obličej plácl horký ručník a foukal přes něj fénem. Vzduch se ani nehne a hnu-li se já, potím se i na řasách. Wow to je maso, ale co, nejsem žádný máslo, zvyknu si. Kroutím se jako žížala a utíkám na záchod. Ou…díra v zemi a dvě šlapky. Nu což, i na to si budu muset zvyknout. Proč je tu ale všude tak neskutečně mokro? Vodu z kohoutku si raději odpustím a raději kupuji předraženou letištní balenou. Podělím se s Michalem o lehký šok ze záchodů a jdeme rozměnit peníze. Nestihneme se ani pořádně rozhlédnout po příletové hale a už na nás ze všech stran volají taxikáři a tuktukáři: „Hello, sir, where are you going?“ „Hello, you need a tuk tuk?“ Z počátku se nabízejícím snažíme klidně vysvětlit, že o jejich služby nestojíme a že bychom se do přilehlého Negomba raději dopravili autobusem. Načež nám poněkud rozporuplně odpovídají, že nejbližší zastávka je vzdálená dva, čtyři později dokonce pět kilometrů a cesta bude trvat nejméně dvě hodiny. Já se nechávám trochu zviklat, nicméně Michal je drsný jako šmirgl a trvá si na cestě autobusem. Tuktukáři a taxikáři nás rozčilují. Jdeme k pánovi v uniformě, který nám ukazuje směr k nejbližší autobusové zastávce. Po čtvrt hodině chůze a zhruba stovce odmítnutí tuktukářů máváme na autobus směr Negombo a konečně se také vezeme. Abychom se ale dostali do části, ve které se nachází náš hostel, musíme jednou přestoupit na Negombském autobusovém nádraží. Cesta trvá všehovšudy hodinu a za oba cestující platíme v přepočtu 30 korun českých (tuktuk by nás vyšel nejméně na 400). Wohoo, jsme dobrý! Ubytováváme se v hostelu a jdeme se porozhlídnout k moři. K mému zděšení se jedná o dlouhý pás odpadků, zevlujících místňáků, toulavých psů s prašivinou a uřvaných vran vyzobávajících delikatesy z hnijících odpadků. I přesto, že pláž je jedno velké smetiště, jdeme se koupat, cestou do hostelu povečeříme své první kari s rýží a večer odevzdaně padáme za vlast.

Tuk Tuk je drobné tříkolové vozítko, které dokáže vyvinout vskutku překvapivou rychlost a pojmout mnohem více, než jen dva pasažéry

Na první pohled to sice nevypadá...

...ale Negombo Beach není pro rekreaci úplně nejvhodnější.

Škola

Na pláži bydlí většinou sušiči ryb s rodinami

Druhý den se probouzím se spásnou myšlenkou, že celé městečko přeci nemůže být tak hnusné, jako se mi zdálo včera při cestě autobusem a návštěvě pláže. Mýlím se. Negombo je nejhnusnější město na Srí Lance, které jsme navštívili (ještě Kurunegala je hnusná, ale ta si skóre o trošku vylepšila obřím Buddhou nad městem). Město je to velice chudé a valná většina obyvatel jsou římští katolíci (náhoda?). Jsem oslněna místním ovocným trhem a poprvé jím rambutan a piji vodu z mladého kokosu. Poté se nechávám ukecat Michalem a jdeme navštívit místní slavný rybí trh. Slavný, protože se jedná o největší rybí trh na Srí Lance. Avšak jsem posera s citlivým čumáčkem a Michal mé konstantní navalování na zvracení komentuje tím, že by ze mě byla mizerná lesba. Dělám, že ho neslyším a snažím se prokličkovat mezi prodejci rychlostí blesku k čerstvému vzduchu. I přesto jsem však vděčná za úžasnou zkušenost. Čerstvější ryby nikde jinde nenajdete. 
Zbytek odpoledne trávíme v centru Negomba, kde obědváme tak pikantní kari s pol sambol (pikantní červená pasta z nastrouhaného kokosu a chilli), díky kterému mám pocit, že jsem si popálila jícen. Michal se mi směje a po zbytek dne mi říká Lelku. Je to neřád. Přemýšlím, že ho tu nechám.
K večeru se vydáváme s lahví moravského vína k oceánu, pokochat se západem slunce. Ještě než slunce zapadne, jsme příjemně cinklí, moudře hovoříme a shodujeme se na tom, že Srí Lanka je vlastně malý ráj. Špinavý, rušný ráj. Po zmizení žlutooranžového puchýře se odebíráme k večeři. Rozhodneme se pokračovat v popíjení a ochutnáváme místní pivo Lion, které má 8,8%. Zvládneme dvě (jedna lahev má 650 ml) a druhý den odlétáme směr Singapur opět s kocovinou jako řemen. 

Rybí trh v Negombu je největší na Srí Lance

Sušené ryby jsou levnější než ty čerstvé

Budeš blinkat? 

Děkujeme Habánským sklepům za pomoc při vytváření atmošky 

Letíme do Asie, část I

To jsme si tak po Vánocích s Michalem řekli, že když už máme toho Vojtěcha v Malajsii, nebylo by  od věci sbalit batůžky a zaletět se seznámit s madam Asií. Ze začátku jsme chtěli vychytat co nejlevnější letenky Praha-Kuala. Čekali jsme a čekali, až jsme se přemlsali a ceny letenek naopak aby začaly klesat, se rozhodly růst. Není na co čekat! Jestli skutečně chceme v létě někam vyrazit, musíme kupovat hned! Po několikahodinovém čučení do monitorů jsme se nakonec rozhodly pro koupi zpáteční letenky Praha-Colombo a Colombo-Singapur. Takto jsme každý vyplázli 17 000 s tím, že během půlroku, který máme před sebou, nějak vykoumáme nejideálnější cestu do Kualy za Vojtou. Samozřejmě ubytování, autobusy, výlety jsem bookovala a zjišťovala 10 dní před odletem. Žádnej stres. Klid. Ono se ve finále beztak ukázalo, že mít vše nalajnované dopředu není úplně ideální. Prvních čtrnáct dní nám vše šlapalo jako na drátkách, než nám kvůli řidiči autobusu, který si musel dělat žrací přestávky, uletělo letadlo. Ale to už předbíhám…

O očkování a o tom, jakým (sociálním…ehm…nízkorozpočtovým) způsobem cestujeme, jsem již psala tu a tu a tudíž se můžu rovnou plynule přesunout k začátku našeho čtyřtýdenního putování.

Říká se, že nejhorší kocovinu můžete zažít v letadle. Je to pravda! Měnící se tlaky, horko, řvoucí děti, zima. Prostě peklo  A přitom ten předešlý večer byl tak fajn…Nicméně, jedno výrazné doporučení – před dlouhým letem nechlastat! Vlastně nepijte vůbec! A nikdy! Stojí to peníze, ráno je vám zle a občas taky můžete skončit na víkend v nemocnici. Avšak i přes toto mé osvícení jsme si let s kocovinou střihli ještě jednou.

Zpátky k cestě samotné! Zvolili jsme Turkish Airlines z jednoho prostého důvodu – byli nejlevnější. A neprohloupili jsme. Servis na palubě parádní, jídlo mňam-mňam (nemám žádné fotky, kterými bych to dokázala, protože jsem vždy byla tak hladová, že na dokumentaci nebyl prostě čas) a před každou sedačkou byla dotyková obrazovka s rozsáhlou databází hudby, filmů i her. Náš let byl samozřejmě s přestupem a i přes počáteční obavy z devítihodinového přestupu v Istanbulu jsme strávili nádherné odpoledne v historickém jádru města.

Je libo rýží plněnou škebli?

 Atatürkovo letiště má totiž jednu obrovskou výhodu – je přímo na metru, a tudíž se i s jedním přestupem dostanete až k Modré mešitě (tramvajová zastávka Sultanahmet) za tři čtvrtě hodiny. Odtud je to pár kroků k Hagii Sofii (na vnitřní prohlídku je ale potřeba minimálně hodina a půl, takže my jsme si ji obhlídli pouze z venčí)a do Gülhane parku. Máte-li více času, projděte se po Galatském mostu až ke Galatské věži. A až přejdete ten most, nezapomeňte si dát u stánku kebab v housce. Stojí 3,5 liry a je to vážně žrádlo.

Mešita Sultan Ahmed neboli Modrá mešita (1617)

Hagia Sofia neboli chrám Boží Moudrosti (537)

Pro tentokrát jsme letadlo stihli a po nepohodlném jedenáctihodinovém krčení se na sedačkách a pseudospánku jsme se probudili na Srí Lance. O tom prvotním šoku z neuvěřitelného dusna, vlhka, otravných tuktukářů a všudypřítomných odpadků zase příště.

Šumavský motovýlet

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme už jsme tu!

To, že jsme nezmokli není zas až tak úplně pravda, protože ačkoli jsem pobyt na Lipně kvůli počasí o týden posunula, beztak jsme si to v sobotu dopo vyžrali. A jelikož nemám úplně košér moto-boty, tak mi do těch mých nateklo (ono jak to hezky steče po té nepromokavé bundě a kalhotách, tak si to do bot cestičku najde snadno). Avšak velebme hospodu U Černého vlka v Borové Ladě, ve které na plné obrátky topily staré Burianky a než jsme s Michalem ztrestali oběd (borůvkové knedle, mňaminy mňam), botky s ponožkami uschly a mé zdraví bylo protentokrát zachráněno!

Myslím, že nemá smysl nijak hluboce vysvětlovat mou soví náklonnost. Pakliže přeci jen tato informace někomu unikla, tak potvrzuji, ano - miluji sovičky. Všeobecně mám raději zvířata než-li lidi. Lidi nesnáším a nestydím se prohlásit, že tahle planeta potřebuje další pandemii a že přelidnění je v současné době jedním z nejzávažnějších globálních problémů. Zpátky k sovám. Proč sovy? Sovy nejsou, čím se zdají být. Díky své jedinečné anatomii dokáží otočit hlavu o 270 stupňů aniž by si poškodily tepny či zastavily přívod krve do mozku (a to díky tomu, že mají v jejich krčních obratlích jsou mnohem větší otvory než u jiných ptáků a také, že tepna, která vede do mozku se postupně rozšiřuje). Jejich oči jsou nejdokonalejší mezi ptáky. Mimo jiné slyší i ultrazvuk a společně s krkavci a papoušky disponují nejdokonalejším mozkem s nejrozvinutější mozkovou činností. Jsou prostě super a Hůůůů :D

Soví voliéry Borová Lada

A protože jsem právě takovýto extrémní sovomil, nemohla jsem nenavštívit největší soví voliéru v ČR v Borové Ladě. Jedná se o expozici obecně zákonem chráněných sov žijících na našem území, umožňující je pozorovat ve svém přirozeném prostředí. Je to prostě kus lesa, který je jen zastřešený sotva postřehnutelným pletivem. Samozřejmě jsou zde i menší voliéry, které chrání menší sovičky od větších sov a zabraňují sovím street fightům. A i přesto, že má favoritka sova pálená měla zrovna dovolenou, byla jsem doslova u vytržení. Taková koncentrace sov! <3

Poté, co mě Michal nekompromisně odtáhl ze sovích voliér a přikurtoval k motorce, jsme vyrazili směr Kubova Huť, odkud jsme začali stoupat skrz Boubínský prales na jeho nejvyšší vrchol Boubín a přilehlou rozhlednu. Upřímně, byli jsme lehce zklamaní. Naše očekávání byla pravděpodobně příliš vysoká a nejspíš jsme viděli moc prehistorických filmů (kruciprdel, to jsem jediná, kdo čekal les jako z Návratu do pravěku?!). Další věcí, která mě zklamala, byl všudypřítomný bordel. Neušli jsme ani deset metrů abychom neviděli povalující se obaly od sušenek, cigaret, ochcaných kapesníků či připosranou plínu (fakt). Lidi jsou dobytci. A aby toho nebylo málo - jen malá část návštěvníků Boubína si byla vědoma staré lidové moudrosti, že v lese se nekřičí. Nehuláká. Neřve. Smutné je, že za skupinou uřvaných smradů se táhnou jejich rodiče, kteří nehnou ani brvou, natož aby se obtěžovali své ratolesti napomenout. Stáhnout z kůže a hodit do slaný vody.

A když už jsme tedy byli na Lipně, nemohli jsme si odpustit návštěvu vychvalované Stezky korunami stromů. Před třemi lety, za 60 dní, vyrostla v Lipně nad Vltavou ojedinělá dřevěná rozhledna, která návštěvníkům poskytuje výhled na široké okolí a originální zážitek. Samozřejmě, než se z parkplatzu dostanete k samotnému vstupu Stezky, musíte si pěkně odfunět 1,5 km na kopec, na kterém je postavena. (Pokud nejste chudí jako my, můžete se tam nechat vyvézt lanovkou. Ale to není taková prdel a nedá se u toho tak pěkně nadávat). Návštěva tohohle zařízení skutečně stojí za to. Výhled je boží, stezka zábavná a nenáročná a není vůbec od věci se cestou zpět na parkoviště zastavit a ozkoušet místní bobovou dráhu.

Stručně a jasně - nejraději bych potlačila poslední kousek zodpovědnosti v těle, a zůstala někde v šumavských lesích, objímala stromy a dlouze diskutovala s místními opeřenci, než-li se vrhala na učení ke státnicím, přípravám na lekce angličtiny a klasické fungování. Neva. Nejsem přeci žádné máslo. To dám!

Řekli byste, že týhle kočce bylo už 22? 

Jak to dělám já aneb Cestování s nízkým rozpočtem

Úvodem tohoto příspěvku podotýkám, že se necítím být tak zkušenou cestovatelkou, která by mohla poučovat o tom, co na cestách rozhodně nedělat a co je naprosto nejlepší. Akorát za tu dobu, co s Jelenem tvoříme šílený pár (jeden kamarád náš tehdy začínající vztah kdysi komentoval slovy: "Oni se k sobě perfektně hodí - Michal má samý blbý nápady a Dita je pro každou volovinu."), jsem naprosto podlehla kouzlu volného cestování. Takzvaně na blind, s pidi rozpočtem a prostě prozkoumávám svět volně jako ptááák, konkrétně sova. Sova s batůžkem. Nechcete mi někdo nakreslit sovu s batůžkem? Se zeleným, prosím. 

A o čem to dnes vlastně bude? Chytré opičky, které čtou pozorně nadpisy, už vědí a tak není nic jednoduššího než se pustit do stručného shrnutí - Jak to tedy dělám já. 

Několikrát jsem se za poslední roky setkala se zvídavým dotazem "A to je ten tvůj asi dost prachatej, když takhle cestujete?" Muahahaha, to že chodí do práce v obleku, ještě neznamená, že se topí v penězích. 

Zásada numero uno: Necestujeme s cestovními kancelářemi. Mnohem výhodnější je najít si na Skyscanneru letenky a jít do toho na vlastní pěst. Víte-li kam konkrétně chcete vycestovat, není jednodušší volby než si požadovanou destinaci dát do sledování. Poté budete pravidelně e-mailem informováni o změně ceny konkrétních letenek. Popřípadě chcete-li letět prostě někam, sloupeček s příznačným názvem Levné lety automaticky selektuje nejlevnější letenky do celého světa.

Zásada numero dos: Nocujeme v nejlevnějších a nejobyčejnějších hostelech nebo ve stanu. Když říkám ve stanu, mám na mysli Jelenův mikrostan navržený bandou hobitů. Je sice lehký (což mě ale vlastně ani nezajímá, protože já ho nenosím :D ) a skutečně se do něj vejdou dvě osoby a dvě krosny, ale protože ho můj drahý VŽDY postaví z kopce, bývá v něm poněkud těsno. 

Pyšný stavitel

Když jsme ale ve městě a ve stanu spát nejde (přeci jen, máme své orgány rádi a rádi bychom si je ještě několik let užili), volíme hostely. Hostely takové, které disponují kuchyňkou, sprchou a nejlépe takovými těmi veeelikánskými pokoji plných paland, protože takové hostely bývají nejlevnější. Než ale v nějakém hostelu složíme hlavy, proklepneme si ho na Tripadvisoru anebo Hostelwordu. Hostelword mám asi ještě o chlup raději, protože přes tenhle web lze provádět i rezervace. Samozřejmě po návštěvě vždy napíšu adekvátní recenzi i já.

Párkrát jsme už i přespali u místních díky Couchsurfingu , konkrétně v Bodoø a Tromsø (Norsko), ale to není úplně nejspolehlivější způsob. Přestože každý uživatel sbírá hodnocení od lidí, u kterých buď přespal anebo které hostil, nikdy nemáte stoprocentní jistotu, že se na vás na poslední chvíli nevykašle. Je to risk. Já třeba měla dvakrát nehorázný štěstí. Poprvé nám hostitel nechal klíče pod rohožkou, ve 4 ráno nás odvezl na trajekt a večer pro nás i přijel (více zde). A podruhé jsme narazili na úžasného chlapáka, který nám uvařil vynikající večeři, pohostil pivem a ještě s námi objel půlku ostrova, aby nám mohl ukázat polární záři ("To prostě nejde, abyste byli Trøndovi hosté a neviděli polární záři!"). Více o výletu do Tromsø zde.
Jinak se dá i obstojně přespat na jakémkoli letišti. Některá jsou pro to přizpůsobená lépe, některá hůře. Když jsme stopovali ze Španělska, přespali jsme na letišti v Gironě. Bylo to supr, už jen protože jsme měli vlastní karimatky, a nikdo si nás ani trochu nevšímal. Podruhé jsme měli v plánu nocovat na letišti v Tromsø (právě proto, že nás vypekl Couchsurfer), ale zmíněný Trønd nám vytrhl trn z paty. O spaní na letišti bych se v budoucnu ráda rozepsal více, prozatím odkazuji na tuto stránku. 

Ano, i takto se dá nocovat na letišti

Zásada numero tres: Autostop. Na naši první dovolenou jsme cestovali stopem. Cesta se sice trochu protáhla, ale zase kdo může říct, že strávil 3 týdny ve Španělsku s rozpočtem pod 7000? Jestli jsem se nebála? Bála. Obzvláště první noc, kdy jsme si postavili stan za benzínkou kousek za Stuttgartem a jak z východu, tak ze západu se blížila bouřka a celou noc lilo jako z konve (hlavně to byla moje úplně první noc ve stanu, kdesi v divočině). Avšak po celou dobu mé stopařské éry jsem se nesetkala s řidičem, ze kterého bych měla špatný pocit, či se dokonce bála o zdraví či majetek. Samozřejmě, zbytečně neriskuju a stopem necestuju sama. Nicméně je fajn ušetřit nějakou kačku za bus, vypsat ceduli, postavit se se vztyčeným palcem ke krajnici, nasadit americký úsměv a čekat. Už jen pro ten naplňující pocit, když vám někdo skutečně zastaví. 

Zásadní je dobře viditelné barevné triko!

Zásada numero cuatro: Jídlo vždy řešíme až na místě. Teda, abych nekecala, tak na první 2-3 dny si vždy vezeme jídlo z domova (první 3 dny jsme ve Španělsku byli o chlebu a klobásách). Později, jsme-li na nějakém frekventovanějším místě a hlady vidíme dvojmo, prolezeme pár bočních uliček, protože 10 z 9 restaurací a bufetů na hlavních třídách jsou předražené a přeplněné ;). Většinou však před nějakým větším výletem vyrabujeme místní supermarket anebo trh a vyrábíme si svačinky vlastní.  

Svačinka na cestě

Ušetřit na cestách lze především na třech položkách - na dopravě, ubytování a stravě. A jádro pudla netkví v ničem jiném než v polevení ze stereotypních standardů, nároků na vlastní pohodlí a vybrat si to na získaných neopakovatelných zážitcích a doživotních vzpomínkách. Na co budete vzpomínat raději a více? Na pěkný hotelový pokoj anebo na francouzskou vinici ozářenou zapadajícím sluncem doplněnou výhledem na Carcassonne? 

Jo, je to kýč. Ale pěknej.

Cestování a očkování

Už v předminulém článku jsem se zmínila o tom, že bych se jednou ráda rozepsala na téma očkování. Respektive očkování před výjezdem do zahraničí, potažmo do nějaké té exotiky. 

Cestování se mnou má jednu bezvadnou výhodu - svého parťáka neustále bavím, protože na každé cestě mě bolí něco jiného. Když jsme se před třemi lety rozhodli jít posledních cca 300 km El Camina, první týden to byly plosky, kolena, puchýře a díky neustálým změnám tlaku mi často tekla krev z nosu (bezva kombo). Následoval týden relativní pohody a v Madridu to byly pro změnu žaludeční křeče. Což by nebyla zas až taková trága, ale když cestujete stopem není úplně žůžo každou čtvrthoďku odbíhat na benzínkové wc a doufat, že vás to nechytne u nějakého milosrdného řidiče v autě. 

Do Itálie jsme jeli na motorce, a tak mě (jakožto batoh) pro změnu bolela krční páteř a sedinka. 

Slovensko kromě hysterického záchvatu pláče a zoufalství kdesi v lesích u Rájeckých teplic proběhlo také v klidu. 

Norsko jsem přežila také bez zdravotní újmy (pár kocovin ještě nikoho nezabilo). I když si vlastně vzpomínám, že jsem na jedné párty chtěla zamachrovat a předvést provaz (takový ten gymnastický prvek, který vypadá jako byste si chtěli velice nepohodlně sednout na zem) a natáhla si dvojhlavý sval stehenní. Bolelo to jako kráva následující dva měsíce. Nejvíce při sezení. 

Na dovolené v Turecku jsem si pořídila pouze lehký úpal při prozkoumávání Hierapolis. V červenci. Přes poledne. Ano, maminka mi kladla na srdce ať nezapomenu kšiltovku. Michal mi taky říkal, ať si vezmu něco na hlavu. Nechci říct úplně na plno, že jsem blbeček s děravou hlavou, prostě jsem jen spoléhala na svou úžasnost a pohotovost v extrémních situacích :D. 

SWAG !

To byl velice vyčerpávající výčet části našich výletů, k lepší představě toho, jakou má Michal svatou trpělivost. Nicméně jedinou věcí, kterou jsme doposud před cestami museli řešit bylo maximálně cestovní pojištění a jestli máme dostatek vlhčených ubrousků. Protože jsme si ale na léto 2015 vymysleli procestovat Singapur, Malajsii a Srí Lanku musíme se v současné chvíli potýkat ani ne s tak nepříjemnou jakožto drahou skutečností - očkováním. 

Každý správný skaut ví, že jakmile se chystá vyjet za hranice staré dobré matičky Evropy, bylo by záhodno zjistit si, nevyžaduje-li jeho vysněná destinace nějaké povinné očkování. Tam kam se chystáme my žádné povinné není (pakliže necestujete ze zemí s výskytem žluté zimnice), nicméně několik doporučených ano. Vzhledem k tomu, že se budeme stravovat z místních zdrojů, bylo pro nás jasnou volbou zvolit očkování proti břišnímu tyfu. Bříšní tyfus je takové zábavné bakteriální onemocnění bříška, kterému bychom se rádi vyhnuli. Stejně tak nestojíme ani o žloutenku A a B, které jsme si nechali píchnout také. Poslední očkování je proti vzteklině. V centru nám ho vymlouvali a argumentovali tím, že přeci nebudeme sahat na žádná nemocná zvířata. Samozřejmě, ale co když si budou chtít sáhnout na mě, nedejbože ochutnat! Ke vzteklině chovám značný respekt, jelikož ta je jako jediná 100% smrtelná. 

Světový výskyt vztekliny

Samotné očkování poté probíhá jednoduše, trapně a nudně. Přijdete, nahlásíte, necháte se opíchat. Po aplikaci jste místo obrázku obdarován účtem a poté ještě musíte čekat 30 minut v čekárně pro případ, že by se vám udělalo akutní nevolno. Mezitím doktor vypisuje informace do mezinárodního očkovacího průkazu a kolemjdoucí na vás házejí opovržlivé ksichty, protože sedíte vedle cedule s nápisem Anonymní HIV testování. Jste-li chcípák jako já, strávíte následující den s bolestí svalů či průjmem.

Češky v Oslu

Poslední norská výprava. Původně jsme se s Veru rozhodovaly mezi Bergenem a Oslem, ale Oslo ve finále vyšlo finančně lépe a přeci jen, je to hlavní město a údajně i nejdražší město světa. 

Naše tříčlenná výprava sestávající ze dvou sexy brunetek Češek a jedné vysoké blond Kanaďanky se vydala na cestu ve středu v 21:08 klasickým motoráčkem (to je takový ten vlak, který staví každé tři minuty na každé křižovatce). V Trondheimu, stále plny nadšení z výletu, jsme přestoupily do luxus-nočního expresu "Trondheim - Oslo" a pokračovaly vesele dále. Bylo sice fajn, že jsme dostaly spinkací balíček, který obsahoval úža-teplouškou deku, nafukovací polštářek, špunty do uší a spací masku, ale co si budeme podívat, spaní ve vlaku není žádná hitparáda. Obzvláště je-li ten vlak narvaný k prasknutí (zrovna v tento den se všichni z celého Norska rozhodli jet do Osla) a vy musíte spát v sedě na jedné sedačce. Né, že bych chtěla nadávat na sedačky v norských vlacích. To vůbec. Pohodlná, polohovací křesílka - co bych za ně v Čechách dala! Ale přeci jen by bylo tak trochu lepší moc se natáhnout a dopřát odpočinek zádům. První dvě hodiny jsem úspěšně okupovala volnou dvousedačku přes uličku, ale z mého spacího ráje mě poté vyhodili zlí přistoupivší Norové. Rozhodla jsem se tedy ustlat si na zemi pod Verčinou sedačkou - taky na prd. Neustále mi někdo zakopával o nohy (přitom jsem tam ležela zmáčklá jak sardinka! Nevím, jak se to těm lidem pořád dařilo?!) a byla mi zima. Do Osla jsem tedy dorazila zkroucená jak paragraf, ale kupodivu odpočatá i přesto, že jsem dohromady naspala všehovšudy 3 hodiny.

Levanger-Oslo: 593 km

V osm hodin ráno jsme se tedy vydaly na obhlídku města. Na rozdíl od Levangeru (ve kterém je ještě v půl desáté dopoledne tma jako v pytli) v Oslu už svítalo. První dojem z ranního osloského centra (podle PČP je přídavné jméno od Osla Osloský :D ) byl: "Podvedli nás! Jsme v Berlíně!". Všude kolem Vás jsou vysoké kancelářské budovy s blikajícími cedulemi a Vy se snažíte prodrat ke stánku s jízdenkami, davem´obrýlených kravaťáků s kufříky. Naštěstí o pár ulic dále jsme narazily na báječnou pouliční cikánskou skupinu, která dojem upjatého Berlína rozbila. Po obhlídce centra, královského paláce (před kterým mimochodem stojí socha nápadně podobná našemu Svatému Václavovi) jsme se vydaly směrem k místnímu přístavu a opeře (ano, opera byla tak trochu na druhé straně přístavu, ale já jsem nikdy netvrdila, že jsem kamarádka s mapami). Ve finále jsme tam stejně dorazily a díky mému orientačnímu smyslu pro humor jsme navíc viděli krásný osloský přístav. 

Veru visící na kotvě. Kdybyste jen viděli, jakou práci jí to dala se tam vyškrábat a co teprve udržet!

Když jsme tedy konečně našly tu zatracenou operu, zjistily jsme, že tahle není jedinečná jen tím, že vypadá jako plovoucí kra, ale že se po ní dá i chodit! Jakože vážně chodit. Po střeše! Sice na vlastní nebezpečí, protože to klouže a mohli byste si ošklivě ublížit, ale jak často sakra chodíte po střeše Národní opery v Oslu? Jedno se ale musí nechat a to, že ta střecha byla opravdu zrádná potvora. Architekt se kupodivu vyřádil a sem tam lišácky jen tak umístil schůdek. Kupodivu jsem i já, známa svou překypující šikovností, obstála a operu slezla ve zdraví. 

A protože nás už začínaly bolet nožičky a cítily jsme se býti vymrzlé z courání po Oslu, nasedly jsme na městský autobus číslo 30 a vyrazily směr poloostrov Bygdøy. 

Poloostrov Bygdøy je známý tím, že na něm nachází většina oselských muzeií. My navštívily muzeum polárních expedic Fram a muzeum Kon-Tiki. Že nejste zrovnafanoušci polárních expedic či magorů, kteří se rozhodnout přeplout Pacifik a následně i Atlantik na voru? Nevadí! Jak muzem Fram tak Kon-Tiki mají úžasné interaktivní exhibice, které na dost dlouhou dobu zabaví jak malý zdivočelý haranty tak i dospělé inteligenty. A navíc - komu by se nelíbilo prolézt si komplet dvě obrovské polární plachetnice či zakusit jaký je život (a zima!) na polární výpravě? O muzeu Kon-Tiki bych mohla napsat zvláštní článek, protože poslední dobou hltám vše o Thoru Heyerdahlovi, jeho výpravách a poznatcích (věděli jste, že spolupracoval s Pavlem Pavlem?!), a proto snad raději napíšu jen, že to bylo asi to nejúžasnější muzeum, ve kterém jsem doposud byla !!!

Zachovaná kráska Fram, se kterou na přelomu 19. a 20. století Amundsen prozkoumával Arktidu.

Po návštěvách muzeí jsme s Veru ještě stihly nastoupit do špatného autobusu, dojet na druhý konec Osla a zpátky, vidět Vigeland park s úchylnými sousošími, nakoupit pár suvenýrů, najíst se a napít z ochutnávek na Prvním Norské Vánočním trhu a dát si nejlepší (a nejdražší) pizzu v životě. Po tomto vyčerpávajícím maratonu jsme se vděčně doplazily do vlaku a s hřejivou radostí, že alespoň protentokrát jsme každá vyfasovala volnou dvousedačku, jsme doslova padly za vlast.

V Oslu mají v obchoďácích velký a zlý hlídací psy

Zaslaná nolská pošta

Chystáte-li se někdo z Vás v blízké době či daleké budoucnosti navštívit Norsko nějak dlouhodobě (tzn.: nebudete pouze přijímat a odesílat pohledy), doporučuji obalit nervy a vyzbrojit se svatou trpělivostí před každou návštěvou pošty. Tím samozřejmě nenaznačuji, že  Česká pošta je nějaký extra kalibr!

Svou první, relativně úsměvnou, zkušenost s norskou poštou jsem nabyla pár dní po příletu. Chystala jsem se poslat dopis domů do Čech a protože jsem nevěděla, kde koupit známky, tak jsem si myslela, že nejjednodušší bude, zajít s dopisem na poštu. Chyba! Paní za pultíkem na mě koukala jako bych právě spadla bůhví odkud a nechápavě se mě ptala, jestli je Česká republika v Evropě. Po mém přitakání, že Česká republika skutečně v Evropě je, si mě prohlížela s o to větším zájmem.

Další zkušenost, která tak úplně nesouvisí s norskou poštou, jsem naštěstí nezískala já, ale má drahá spolubydlící Verča, jejíž neskonale ochotná maminka se nám po měsíci přežívání v Norsku rozhodla poslat balík s jídlem (juchů!). A abychom tu ten balík měly rychle a bez problémů rozhodla se nám do poslat přes společnost DHL. Bohužel, v norské společnosti DHL velí pravděpodobně banda tupých orangutanů, protože balík Verče odmítali z Osla poslat, protože cituji :"Nemáme tu Vaše občanské číslo a tudíž nevíme jestli Vám ten balík můžeme přeposlat. I přesto, že adresa, jméno i informace, které o tom balíku víte jsou naprosto správně." Naštěstí po několika telefonátech a mailech balík v pořádku dorazil!

Třetí a já upřímně doufám, že poslední zkušenost s Norskou poštou jsme získaly dnes. Opět problém z balíkem, opět posláno přes DHL (naivně jsme si myslely, že tentokrát už všechny potřebné informace mají), ale tentokrát pozor! - už dělá brykule i pošta. Jak jsem již naznačila, i s tímto balíkem byl opět problém, protože opět chyběly Veroničiny informace. Naštěstí po pár dnech DHL vše našla, balík poslala dále a za pár dní e-mailově oznámila, že balík čeká na poště. Fajn. Když jsme se na poště řekly, že tu máme balík z České republiky, paní za pultíkem se laxně začala hrabat v obálkách a nechápavě kroutila hlavou "Co to asi je za divnou společnost, ta Česká republika." Po pár minutách nás poslali pryč se sdělením, že takový balík tu nikdy nebyl. Asi nemusím dál rozepisovat, co na Veroniku čekalo ve schránce po příchodu domů - oznámení, že balík od dnešních 10.00 čeká na místní poště!

P.S.: Zatímco já tu zuřivě dodatlovala toto krátké počtení, Veru stále medituje ve svém pokoji.