Mé studijní úsilí

Světě div se! I přestože jsem lemra líná, druhý nejvyšší prokrastinátor (první je krupská štítonoška Bára B.) a jeden celý semestr jsem si výletila na Erasmu, tak i přesto vše letos státnicuji. Jestli jste to zapomněli anebo vás to prostě jen nikdy nijak hluboce nezajímalo, tak připomínám, že studuji AJ SV VZ na PF UJEP. AJ jako Anglický jazyk a literatura, SV jako Společenské vědy a VZ jako Se zaměřením na vzdělávání.

Když jsem se před sedmi lety rozhodovala, kam se vydat po dokončení základky, neuvažovala jsem nad jinou možností než nad gymplem. Za prvé tam šla polovina stávající třídy, za druhé kam jinam se samými jedničkami (uuuu tady něco smrďánkuje) a za třetí jsem prostě neměla páru o tom, co bych jednou v životě chtěla dělat, čím bych chtěla být až vyrostu. Nicméně na možnosti "Až vyrostu, chci být ovocem do Jogobelly" stále nemohu najít sebemenší chybičku.

Po druháku na gymplu. Máte povolení se zasmát nahlas. 

Čtyři roky na gymplu uplynuly jako voda (a třeba třeťák si vlastně ani moc nepamatuji) a já jsem pořád tápala, čím bych jako chtěla být. Od archeoložky (stejně bych nikdy žádnej poklad nenašla a jen se hrabala v bahně na náměstí v Mladý Boleslavi), antropoložku (ehm..to už si ani nepamatuju, co obnáší, nicméně vím, že jsem TO taky chtěla být), právničky (díkybohu jsem neudělala přijímačky, protože když vidím co a jak často se Michal šrotí...), politoložky (nejzbytečnější obor vůbec), delegátky (na to se přece nemusí studovat!), historičky, kurátorky v muzeu atd. mi jako nejjednodušší, nejméně stresující možnost vyšla jít na pajďák. Yes! Děti a lidi nesnáším od nepaměti, takže základ dobrej.

A tak jsem tu. Občas se vztekám, ale vesměs jsem spokojená. Levou zadní to tu sice nezvládám, nicméně až do státnic jsem se nijak brutálně nestresovala. Sem tam narazím na nějakého zbytečně prudérního exota s fetišem na britskou literaturu, který se vás naprosto vážně u zkoušky zeptá "Jakým topivem topili v tomto díle?" anebo na úplně báječného religionistu, který vám týden před odevzdáním bakalářky odepíše, že nemá čas na to, aby si ji přečetl, ale aby vám to nebylo líto, tak vám pošle obrázek Ježíše s parožím. 

Máme růžové logo. Růžová je totiž drsná. Jak šmirgl. 

Mimochodem, mého vedoucího bak. práce budu velebit slovem i zpěvem do konce života (anebo do okamžiku kdy mě naštve), poněvadž při obhajobě mě uchránil a podržel před Platóna-milující krvelačnou filozofkou. Můj oponent totiž před obhajobou pravděpodobně onemocněl, zmizel anebo se mu tam jednoduše nechtělo, a tak jeho místo nahradila filozofka ze stejné katedry. Takže namísto milého mníška, který mi v posudku vychválil do sedmi nebes, si na mě zubila madam masakr, která je známá pro svou chladnokrevnost při zkoušení a zálibě v hledání skrytého smyslu v absolutně nesmyslných filozofických textech. V jednu chvíli jsem si skutečně myslela, že mám po žížalkách a v myšlenkách už dávala jedničce z obhajoby sbohem a šáteček, protože po mé (šíleně improvizované a ukoktané) úvodní řeči a přečtení posudků se mě MM (madam masakr) zeptala "A co si o kříži myslel Platón?". Kruciprdel, v práci mám jedinou pidizmínku o Platónovi a ona ji po zběžném prolistování vyčmuchá? Samozřejmě jsem neměla sebemenší ponětí o tom, co si jako Platón myslel o kříži. Než jsem se však zmohla na vybrekotání nějaká diplomatické odpovědi, které by nakrásně obalila prosté "já nevím", zachránil mě můj milovaný vedoucí pohotovou reakcí "Ale kolegyně, to je neadekvátní dotaz, držte se prosím otázek kolegy Mnicha."  Háleluja, byla jsem zachráněna!

U státnice z angličtiny to zas až taková brnkačka nebyla. I přestože jsem se tomu obludnému obludáriu intenzívně věnovala celý týden, jako na potvoru jsem si vylosovala otázku (Immigration experience, Minorities in the USA , The 20^th ct. multiethnic writing), u které jsem si při učení a tvorbě seznamu literatury říkala "peču na to, tuhle si prostě nevytáhnu". Nicméně v hodinu nejvyšší při mě stálo snad celé peklo a háleluja podruhé já odstátnicovala z angličtiny. 

V současné chvíli se psaním tohoto článku odreagovávám od učení na druhou státnici, která mě čeká 10.6. Po předchozí zkušenosti nenechávám nic náhodě a tak nějak už předpokládám, že ty největší zrůdnosti si prostě vytáhnu. Při mém štěstí to bude něco jako "Logika" a "Politické myšlení v Čechách v 19. a 20. myšlení", popřípadě něco s Hegelem, protože toho taky nesnáším.

Springtime for ...

Čauky mňauky,

jaro je ve vzduchu, sluníčko svítí, zvířátka a podivná individua vylézají na povrch zemský, no není to krása pohledět jak se nám ta příroda probouzí ?! Občas sice ještě chumelí, děti pod rozkvetlou třešní staví sněhuláka a člověk by nejraději strávil celý den budováním gaučovo-polštářové pevnosti a popíjením kakaa, ale být dospělým tyto celodenní kratochvíle prostě neumožňuje. 

Nevím, jestli jsem se na svém blogísku někdy zmínila o kamarádovi Tomášovi. Blíže ho specifikovat netřeba, je to takovej normální hipsta-bloger, (na rozdíl ode mě mnohem se tomu věnuje mnohem zodpovědněji) a pravidelně mě upozorňuje na stagnaci Sovího hnízda. Díky Tomovi jsem se i dnes rozhodla k napsání nového článku a dala si snad padesáté předsevzetí psát minimálně jednou týdně. 

V současné chvíli jsem mimo jiné sama sebe zaúkolovala studiem základní kavárenské terminologie, poněvadž jsem si v kampusácké Literární kavárně objednala Espresso doppio lungo a obávám se, že po dopití uvidím i zvuky! Jestli víte jak vypadá takový nártoun, tak ten má jen o trošilinku větší oči než právě já. Nabytou energii bych měla nejspíš využít k sepsání závěru bakalářky, ale momentálně mi přijde mnohem důležitější čtení wikičlánku o nártounech. Věděli jste, že nártoun byl předlohou Yody? Já ne. Zase jsem o něco chytřejší! 

Vrátím se ale zpět k mé bakalářské práci, která se stále nachází in progress. Nepíši na pedagogické fakultě, pod kterou oborově i programově spadám, ale na fildě, na které studuji svůj druhý (vedlejší) obor - Společenské vědy. V lednu loňského roku jsem se (po totálním okouzlení a zmagoření do dalšího díla D. Browna) rozhodla pro téma Křesťanská symbolika kříže, a v současné chvíli jsem happy jak dva grepy, že jsem takovou magořinu byla schopná vůbec krapet smysluplně zpracovat. Tedy, historie křesťanství je vskutku barvitá, zajímavá a poměrně brutální, což je super, (nejvíc jsem pyšná na svojí podkapitolku o popravě ukřižováním, ta je vážně vyšperkovaná) ale při čtení evangelií jsem nejednou obracela oči v sloup a marně hledala logiku, či alespoň její náznak (až mi někdo vysvětlí, jak se Ježíšovi podařilo nakrmit pěti krajíčky chleba a dvěma rybkami celý dav, už mě nikdy nikdo neuvidí v žádném obchodě). Nicméně, myslete na mě až to bude číst oponentura !

Toť takové pidi-shrnutí nejvýznamnějšího z posledních dní. 

Na příště se těšte na recenzi mosteckého očkovacího centra a popis jedinečného zážitku po očkování proti vzteklině. 

P.s. Neignorujte vysvětlivky v kavárnách, přečtěte si o nártounech a pakliže se vám tento a třeba i ostatní mé články líbí, buzerujte mě jako Tom a já brzy zase něco spáchám. 

Fuck the fucking fuckers...

Možná jste si za tu dobu, co mě někteří znáte (někteří také ne, ale věřte mi, z toho, co se ke mě doneslo, tak prý není o co stát), že jsem tak trochu prolhaná a když jsem cca před třemi měsíci slíbila, že příspěvky budu přidávat častěji, tak mi splnění tohoto slibu jaksi taksi proklouzlo mezi prsty. Joo, život néjni peržičko.

A co všechno za tu dobu své blogískové neaktivity Dita stihla?

Napsala dvě seminární práce. Z toho jednu si učitel ještě ani nepřečetl a druhou mi jiný učitel poslal obratem zpátky, kvůli údajnému plagiátorství a nedodržení tématu. Ehm, plagiátorství? Jak mám krucibrko napsat něco originálního o Kantovi, když mu zaprvé pořádně nerozumím a zadruhé ty pasáže jeho knih, kde mu je jakž takž rozumět cituje každej druhej postiženej psaní seminární prací na nějaký filosofický předmět. Grrr, zuřím, poněvadž mám jakési svrbění, že mě stejně donutí tu práci komplet předělat. 

Totálně se ztrapnila během celých 2 minut, které jí poskytla profesorka v rámci prezentace před třídou. Po dvouminutovém koktání a lapání po dechu ji očividně přešla chuť ukájet se nad mým trápením a normálně mě o týden odročila! To se dělá?! Mě se taky protiví na Lady Dart Vader koukat a vydržím to každý týden hodinu a půl. Brrr...

Stihla být mocinky ošklivá na majitele horror ubytovny, ve které přebývá, protože ji ser...ehm štvou podmínky, ve kterých musí žít. Ono nestačí, že je tady taková zima, že jsem před chvílí měla pocit, že kolem koše proběhl tučňák, že minimálně třikrát do týdne v hospodě pode mnou ožralý individua vejou Jóóžin z bážin, že teplá voda teče jen po odříkání kouzelné formule, zapálení žíně jednorožce a vypití panáka krve 14 leté panny (která se v dnešní době vážně těžko shání), že má pokojová lednička neustále prozpěvuje songy od Daft Punku, ale ještě k tomu abychom se tu bály, kdy nás v pokoji navštíví podivné rozvrkotočené individuum z pokoje 11 v trenkách a se zastřeným pohledem. 

Ach, hned se cítím lépe. Jsem prostě malá, chytrá sovička, která ví, že držet v sobě veškerou zlobu nemá smysl. Což mi připomíná, že si nutně musím opatřit ochočenou lišku. Anebo jen odchytím toho tučňáka co tu pobíhá. 

P.s.: Mí drazí rodičové, já vím, že nemáte rádi, když jsem sprostá. Ale přeci jen, je lepší abych si vztek vybila na klávesnici než na spícím Hobitovi? 

Ty vole, na základní škole...

Malá norčata zásadně neprosí, neděkují, nehlásí se a se všemi si na férovku tykají. Od školky si určují, co si oblečou na sebe, co budou jíst, kdy půjdou spát i kam příští léto pojede celá rodina na dovolenou. Při jídle ani při vyučování nesedí chvíli tiše. Ve vlaku nepustí sednout těhuli ani důchodce. Nikdo je nenapomíná, protože to je přeci přirozený projev jedinečné osobnosti a stále jim je vštěpováno, že oni jsou bezvadní a vše se točí kolem nich, z čehož jsou ve finále pořád nespokojení a zklamaní.

Každopádně teď nechci vyznít jako úplný škarohlíd. Jasně, že i školáci mají právo se nějak projevit a vyjádřit svůj názor, ale čeho je moc toho je příliš. A v Norsku už to zašlo skutečně daleko, předaleko. Norčata rozhodují úplně vše. Doma i ve škole.

"Společenská místnost"

Když jsem svou praxi začínala, byla jsem otrávená jak malajský šíp, nejen protože děti bytostně nesnáším (kromě malého Richarda II., krev mojí krve ;-) ), ale hlavně proto, že už jsem měla jakési tušení, jak to na norské základní škole vypadá. Představila jsem si tu sedmou třídu nacpanou 30 kousky malých, blonďatých, modrookých ďáblů, kteří netouží po ničem jiném než poslouchat Biebra a řvát. Avšak, krutě jsem se zmýlila! Bylo jich jen 25.

Mou beznaděj nakonec zmírnil automat na kávu ve sborovně.

Jak tedy vypadá běžný den na norské základní škole, konkrétně v sedmé třídě?

07.30 - 8.30. Norčata se trousí do školy. Cca 4 učitelé mají každý den "službu" a v zelených fosforeskujících vestičkách krouží a hlídkují kolem školy.

8.30. - 8.35 Zvoníííí a norčata se opět pomalu trousí, pro změnu do tříd.

Knihovnička

8.35. - 10.00. První vyučovací "dvouhodina". Nejprve se 45 minut vyučuje první předmět, poté se jen prostřídají učebnice a plynule se naváže na předmět druhý, třetí, čtvrtý, záleží jakou mají děti náladu. Jestliže se jím totiž zrovna dnes nechce učit dělení zlomků, tak paní učitelka prostě musí těžce improvizovat a s norčaty dělat něco jiného. Například supr-čupr zábavný náboženský kvíz (vážně!) na nejnovější SmartBoard tabuli. 

10.00. - 10.15. Přestávka. Norčata pobíhají po škole, hulákají, brnkají na školní kytáry, kopou si na chodbě s míčem nebo s tabletem.

10.15. - 11.00. Vyučování. 

11.00. - 11.30. Přestávka na oběd. Každé norče je vyzbrojené stylovou krabičkou, ve které si z domova přineslo oběd. Líbí se mi, že každý den dostávají malou krabičku mlíka. Ti, kterým rodiče odmítli posloužit přípravou oběda, si můžou ve školní kantýně namixovat vlastní salát anebo koupit něco k snědku (na ceny jsem se raději nekoukala, protože by to akorát prohloubilo mou depresi).

11.30. - 12.15.  Vyučování.

12.15. - 12.30. Přestávka.

12.30. - 13.15. Vyučování.

 "Zevlící prostor"

Sám o sobě tenhle systém není špatný. Horší to je s mizernou morálkou žáků a absolutně neexistující autoritou učitele. Co mě šokovala a šokuje stále je třeba fakt, že domácí úkoly jsou dobrovolné. Pokud žáky vyučovaná látka nebaví, mohou si dělat co chtějí (třeba odejít do vedlejší učebny a kopat si s míčem). Žáci svým učitelům tykají a oslovují je jménem. Moje jméno si ale nebyli z nějakého neznámého důvodu schopní zapamatovat a tak na mě volali "Hej". Načež jsem zareagovala s klidem korejského kata (dobře, začala se mi vařit krev, zuby cvakaly v rytmu tanga a nejraději bych tomu spratkovi vytrhala obočí zevnitř) a žákům jsem oznámila, že na mě se rozhodně "Hej" volat nebude a jestli se mě chtějí na něco zeptat, tak nejdřív zvednou ruku. Tvářili se sice jako bych jim zrovna oznámila, že ode dneška je čokoláda ilegální, ale po chvilce mého ignorování všech křiklounů to pochopili a způsobně se hlásili.

Chodba

Nejvíc mě ale pořád překvapuje, že mě ty děti měly rády a po mé poslední vyučovací hodině mě dokonce přemlouvaly ať už nekončíme, že chtějí pokračovat. Přitom já bych měla být ta protivná holka z debilním jménem, která ani nemluví norsky, nutí je k nežádoucí fyzické aktivitě a nemá ráda Biebra. Nechápu to, ale zase nemůžu úplně říct, že by mi to bylo nepříjemné. 

Sborovna

Na závěr bych jen chtěla říct, že jsem skutečně ráda za tu příležitost vyzkoušet si učitelování na vlastní kůži. Rozhodně to není prdel ... ehm, ehm ... sranda téměř celou hodinu vykládat, udržet si pozornost a ve finále ty děti NĚCO naučit. Na druhou stranu, být učitelem není taková řehole jako nám bylo prezentováno jak na základní, tak především na střední škole.

P.S.: Kdyby někoho snad pohoršoval titulek článku, tak pro jistotu odkazuji SEM