Mé studijní úsilí

Světě div se! I přestože jsem lemra líná, druhý nejvyšší prokrastinátor (první je krupská štítonoška Bára B.) a jeden celý semestr jsem si výletila na Erasmu, tak i přesto vše letos státnicuji. Jestli jste to zapomněli anebo vás to prostě jen nikdy nijak hluboce nezajímalo, tak připomínám, že studuji AJ SV VZ na PF UJEP. AJ jako Anglický jazyk a literatura, SV jako Společenské vědy a VZ jako Se zaměřením na vzdělávání.

Když jsem se před sedmi lety rozhodovala, kam se vydat po dokončení základky, neuvažovala jsem nad jinou možností než nad gymplem. Za prvé tam šla polovina stávající třídy, za druhé kam jinam se samými jedničkami (uuuu tady něco smrďánkuje) a za třetí jsem prostě neměla páru o tom, co bych jednou v životě chtěla dělat, čím bych chtěla být až vyrostu. Nicméně na možnosti "Až vyrostu, chci být ovocem do Jogobelly" stále nemohu najít sebemenší chybičku.

Po druháku na gymplu. Máte povolení se zasmát nahlas. 

Čtyři roky na gymplu uplynuly jako voda (a třeba třeťák si vlastně ani moc nepamatuji) a já jsem pořád tápala, čím bych jako chtěla být. Od archeoložky (stejně bych nikdy žádnej poklad nenašla a jen se hrabala v bahně na náměstí v Mladý Boleslavi), antropoložku (ehm..to už si ani nepamatuju, co obnáší, nicméně vím, že jsem TO taky chtěla být), právničky (díkybohu jsem neudělala přijímačky, protože když vidím co a jak často se Michal šrotí...), politoložky (nejzbytečnější obor vůbec), delegátky (na to se přece nemusí studovat!), historičky, kurátorky v muzeu atd. mi jako nejjednodušší, nejméně stresující možnost vyšla jít na pajďák. Yes! Děti a lidi nesnáším od nepaměti, takže základ dobrej.

A tak jsem tu. Občas se vztekám, ale vesměs jsem spokojená. Levou zadní to tu sice nezvládám, nicméně až do státnic jsem se nijak brutálně nestresovala. Sem tam narazím na nějakého zbytečně prudérního exota s fetišem na britskou literaturu, který se vás naprosto vážně u zkoušky zeptá "Jakým topivem topili v tomto díle?" anebo na úplně báječného religionistu, který vám týden před odevzdáním bakalářky odepíše, že nemá čas na to, aby si ji přečetl, ale aby vám to nebylo líto, tak vám pošle obrázek Ježíše s parožím. 

Máme růžové logo. Růžová je totiž drsná. Jak šmirgl. 

Mimochodem, mého vedoucího bak. práce budu velebit slovem i zpěvem do konce života (anebo do okamžiku kdy mě naštve), poněvadž při obhajobě mě uchránil a podržel před Platóna-milující krvelačnou filozofkou. Můj oponent totiž před obhajobou pravděpodobně onemocněl, zmizel anebo se mu tam jednoduše nechtělo, a tak jeho místo nahradila filozofka ze stejné katedry. Takže namísto milého mníška, který mi v posudku vychválil do sedmi nebes, si na mě zubila madam masakr, která je známá pro svou chladnokrevnost při zkoušení a zálibě v hledání skrytého smyslu v absolutně nesmyslných filozofických textech. V jednu chvíli jsem si skutečně myslela, že mám po žížalkách a v myšlenkách už dávala jedničce z obhajoby sbohem a šáteček, protože po mé (šíleně improvizované a ukoktané) úvodní řeči a přečtení posudků se mě MM (madam masakr) zeptala "A co si o kříži myslel Platón?". Kruciprdel, v práci mám jedinou pidizmínku o Platónovi a ona ji po zběžném prolistování vyčmuchá? Samozřejmě jsem neměla sebemenší ponětí o tom, co si jako Platón myslel o kříži. Než jsem se však zmohla na vybrekotání nějaká diplomatické odpovědi, které by nakrásně obalila prosté "já nevím", zachránil mě můj milovaný vedoucí pohotovou reakcí "Ale kolegyně, to je neadekvátní dotaz, držte se prosím otázek kolegy Mnicha."  Háleluja, byla jsem zachráněna!

U státnice z angličtiny to zas až taková brnkačka nebyla. I přestože jsem se tomu obludnému obludáriu intenzívně věnovala celý týden, jako na potvoru jsem si vylosovala otázku (Immigration experience, Minorities in the USA , The 20^th ct. multiethnic writing), u které jsem si při učení a tvorbě seznamu literatury říkala "peču na to, tuhle si prostě nevytáhnu". Nicméně v hodinu nejvyšší při mě stálo snad celé peklo a háleluja podruhé já odstátnicovala z angličtiny. 

V současné chvíli se psaním tohoto článku odreagovávám od učení na druhou státnici, která mě čeká 10.6. Po předchozí zkušenosti nenechávám nic náhodě a tak nějak už předpokládám, že ty největší zrůdnosti si prostě vytáhnu. Při mém štěstí to bude něco jako "Logika" a "Politické myšlení v Čechách v 19. a 20. myšlení", popřípadě něco s Hegelem, protože toho taky nesnáším.

Šumavský motovýlet

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme už jsme tu!

To, že jsme nezmokli není zas až tak úplně pravda, protože ačkoli jsem pobyt na Lipně kvůli počasí o týden posunula, beztak jsme si to v sobotu dopo vyžrali. A jelikož nemám úplně košér moto-boty, tak mi do těch mých nateklo (ono jak to hezky steče po té nepromokavé bundě a kalhotách, tak si to do bot cestičku najde snadno). Avšak velebme hospodu U Černého vlka v Borové Ladě, ve které na plné obrátky topily staré Burianky a než jsme s Michalem ztrestali oběd (borůvkové knedle, mňaminy mňam), botky s ponožkami uschly a mé zdraví bylo protentokrát zachráněno!

Myslím, že nemá smysl nijak hluboce vysvětlovat mou soví náklonnost. Pakliže přeci jen tato informace někomu unikla, tak potvrzuji, ano - miluji sovičky. Všeobecně mám raději zvířata než-li lidi. Lidi nesnáším a nestydím se prohlásit, že tahle planeta potřebuje další pandemii a že přelidnění je v současné době jedním z nejzávažnějších globálních problémů. Zpátky k sovám. Proč sovy? Sovy nejsou, čím se zdají být. Díky své jedinečné anatomii dokáží otočit hlavu o 270 stupňů aniž by si poškodily tepny či zastavily přívod krve do mozku (a to díky tomu, že mají v jejich krčních obratlích jsou mnohem větší otvory než u jiných ptáků a také, že tepna, která vede do mozku se postupně rozšiřuje). Jejich oči jsou nejdokonalejší mezi ptáky. Mimo jiné slyší i ultrazvuk a společně s krkavci a papoušky disponují nejdokonalejším mozkem s nejrozvinutější mozkovou činností. Jsou prostě super a Hůůůů :D

Soví voliéry Borová Lada

A protože jsem právě takovýto extrémní sovomil, nemohla jsem nenavštívit největší soví voliéru v ČR v Borové Ladě. Jedná se o expozici obecně zákonem chráněných sov žijících na našem území, umožňující je pozorovat ve svém přirozeném prostředí. Je to prostě kus lesa, který je jen zastřešený sotva postřehnutelným pletivem. Samozřejmě jsou zde i menší voliéry, které chrání menší sovičky od větších sov a zabraňují sovím street fightům. A i přesto, že má favoritka sova pálená měla zrovna dovolenou, byla jsem doslova u vytržení. Taková koncentrace sov! <3

Poté, co mě Michal nekompromisně odtáhl ze sovích voliér a přikurtoval k motorce, jsme vyrazili směr Kubova Huť, odkud jsme začali stoupat skrz Boubínský prales na jeho nejvyšší vrchol Boubín a přilehlou rozhlednu. Upřímně, byli jsme lehce zklamaní. Naše očekávání byla pravděpodobně příliš vysoká a nejspíš jsme viděli moc prehistorických filmů (kruciprdel, to jsem jediná, kdo čekal les jako z Návratu do pravěku?!). Další věcí, která mě zklamala, byl všudypřítomný bordel. Neušli jsme ani deset metrů abychom neviděli povalující se obaly od sušenek, cigaret, ochcaných kapesníků či připosranou plínu (fakt). Lidi jsou dobytci. A aby toho nebylo málo - jen malá část návštěvníků Boubína si byla vědoma staré lidové moudrosti, že v lese se nekřičí. Nehuláká. Neřve. Smutné je, že za skupinou uřvaných smradů se táhnou jejich rodiče, kteří nehnou ani brvou, natož aby se obtěžovali své ratolesti napomenout. Stáhnout z kůže a hodit do slaný vody.

A když už jsme tedy byli na Lipně, nemohli jsme si odpustit návštěvu vychvalované Stezky korunami stromů. Před třemi lety, za 60 dní, vyrostla v Lipně nad Vltavou ojedinělá dřevěná rozhledna, která návštěvníkům poskytuje výhled na široké okolí a originální zážitek. Samozřejmě, než se z parkplatzu dostanete k samotnému vstupu Stezky, musíte si pěkně odfunět 1,5 km na kopec, na kterém je postavena. (Pokud nejste chudí jako my, můžete se tam nechat vyvézt lanovkou. Ale to není taková prdel a nedá se u toho tak pěkně nadávat). Návštěva tohohle zařízení skutečně stojí za to. Výhled je boží, stezka zábavná a nenáročná a není vůbec od věci se cestou zpět na parkoviště zastavit a ozkoušet místní bobovou dráhu.

Stručně a jasně - nejraději bych potlačila poslední kousek zodpovědnosti v těle, a zůstala někde v šumavských lesích, objímala stromy a dlouze diskutovala s místními opeřenci, než-li se vrhala na učení ke státnicím, přípravám na lekce angličtiny a klasické fungování. Neva. Nejsem přeci žádné máslo. To dám!

Řekli byste, že týhle kočce bylo už 22?