Letíme do Asie, část IV

Když jsem byla ještě malé sůvátko, jakákoli cesta autobusem pro mě byla monstr-stresem. Za prvé – co když budu potřebovat čůrat? Za druhé – co když nebude vepředu místo, budu muset sedět dál od předního okna a bude mi blbě? Za třetí – co když si ke mně sedne někdo cizí? Jo, mám tu cestovatelskou krev prostě v sobě! Samozřejmě jsem se vždy dokázala vynervovat tak, že ačkoli jsem celý den ze strachu vypila asi tak hrneček, okamžitě po vyjetí jsem už křížila nohy a nervózně koukala na hodinky. Ale k věci, samozřejmě, i když ze mě vyrostla nádherná, inteligentní, sebevědomá a samostatná žena (jo!), nicméně autobusy nemiluji do dnes. Tudíž mě stejný strach doprovázel i to časné ráno, kdy jsme se přesouvali ze Singapuru do Kualy. Do dnes nevím, čím jsem se komu kdy zavděčila, poněvadž autobus byl naprostá špica! Polohovatelná sedačko-křesílka, inteligentní klimatizace (žádná angínovka), pití zdarma i přestávky na čůrání! Ani mi nestihlo být blivno, poněvadž jakmile jsem si sklopila sedačku a zavrtala se, zareagovala jsem jako Pavlovův pes a spokojeně si slintala na rameno (nejspíš mám krátkou kůži – zavřu oči a otevře se mi pusa!). 

Moje meditace je však po necelé hodině jízdy přerušena – hranice. Řidič nás vyhazuje ven s tím, že počká na malajské straně. Nu což, nevystupujeme sami a stejně nám nic jiného nezbývá. Přichází klasický kolotoč – pasová kontrola, průchod rámem, rentgen zavazadel. Po deseti minutách dostávám razítko do pasu a razím si to směrem zpět k autobusu. Počkat, kde je Michal?! Šel celou dobu za mnou a najednou zmizel? Zuřivě se rozhlížím. Spatřím ho, jak na mě v doprovodu dvou celnic (muž – celník, ženská – celnice?) zběsile mává a ukazuje, abych se hned vrátila. Dámám se totiž nelíbí, že má v batohu tolik alkoholu (0,5l slivovice a 0,7l absintu) a chtějí po nás zpáteční letenku a čestné slovo, že alkohol je výhradně pro nás. Uf, zapotili jsme se, ale nezastřelili nás, alkohol nám zůstává a do Malajsie nás nakonec pouštějí!

Po pěti (kvalitně prospaných) hodinách vystupujeme kousek od hlavního autobusového nádraží v Kuale a mě se jímá panika. Kamarád, u kterého spíme, mi totiž cestu k němu popisoval jako největší dopravní horor a Michal bezvýhradně trvá na cestě hromadnou dopravou. Naštěstí mezi mnou a Vojtou došlo ke komunikačnímu šumu a vychází najevo, že naše cílová stanice leží na stejné lince metra jako autobusové nádraží. Haleluja, nebudu ztracená a šílená strachy v Kuale! Vyzvedáváme si u Vojty v práci klíčky a i přes dvojí vysvětlování cesty (Ampang parkem rovně, za Bank of China doprava do kopce, na téčku doleva, projděte znásilňovací uličkou a jste tam) chvíli bloudíme. Ono totiž „téčko“ není tak úplně téčko, ale neva, na nás si nepřijdou! K Vojtěchovi domů nakonec dorazíme a rovnou mu přepadáme sprchu, pračku a wifi. Po zkulturnění a posilnění osvěžujícím Guinessem vyrážíme do víru velkoměsta.  

Svatá trojice O:) 

Věděli jste že Alžběta II. ráda doutníky?

Stejně jako Singapur i Kuala Lumpur je značně multi-kulti (asi jako každé větší město). Obědvali jsme turecký kebab, ke svačině měli irské pivo a večeříme v pouličním čínském bistru. Kluci to rozjíždějí ve velkém a popíjejí místní „whisky“ s limetkovým džusem. Já jsem trapačka na antibiotikách, ale v tomhle případě mě ani nemrzí, že se nemůžu připojit. K jídlu nám hostitel objednává pečeného rejnoka, platýse se zeleninou a „smažený mrkvový koláč“. Také jsme se děsili, ale ve skutečnosti je to mnohem chutnější. Jedná se vlastně o jakýsi ředkvový „koláč“, připravovaný z rýžové mouky spařené s vodou a nastrouhané ředkve daikon (velká bílá dlouhá ředkev). Tento „koláč“ se poté rychle osmaží s vejci, klasickou ředkvičkou a další libovolnou zeleninou, která je zrovna po ruce.

Rejnok!

Platýs!

Cestou zpátky k Vojtovi si kupujeme snad nejdražší láhev vína ve svém životě (asi 300 Kč). Jo v Malajsii je holt chlast drahej. (Ještěže za pár dní navštívíme ono známé Langkawi s ještě známějšími dutyfree shopy!) Večer trávíme u bazénu a užíváme si společnost kamaráda, kterého jsme konečně mohli navštívit v jeho novém domově. 

P.s.: I za ty prachy bylo to víno bylo hnusný

Letíme do Asie, část III

Po zhlédnutí nejnovějších Avengers a Draculy (který mě tedy po dějové stránce příšerně zklamal) přistáváme v Singapuru na letišti Changi. Letiště Changi je druhé největší v Asii a cestujícím, kteří byli postiženi zpožděním letu, dlouhým přestupem nebo mají prostě dost času nabízí mnoho zajímavých atrakcí ke zkrácení dlouhé chvíle. Naleznete zde například střešní bazén, orchidejovou či kaktusovou zahradu, kino či wellness. Ačkoli jsme zde (nedobrovolně) strávili téměř dva dny, ani jednu z těchto atrakcí jsme nenavštívili, poněvadž jsme trčeli PŘED odbavovacími terminály a všechny tyhle supr-čupr věci jsou samozřejmě ZA nimi. Nu což, každému dle zásluh…

Na letišti Changi můžete potkat i takovéto kočičky. Anebo taky obří durian.

Po klasických obstrukcích s vyzvedáváním batůžků a úsměvů na celníky se vydáváme směr metro. Singapurské metro nese nepříliš optimistický název SMRT (Singapore Mass Rapid Transport) a korunu tomu všemu dává slogan „Moving people. Enhancing lives.“, který by se dal volně přeložit jako „Přesouváme lidi a zlepšujeme jejich životy.“ Bomba je, že i po městě jezdí černé taxíky s takovýmito obřími nápisy na dveřích, takže nás třeba SMRT nejednou pouštěla na přechodu.

S hledáním metra i kupováním jízdenek jsme úspěšní, dnes už nám jen zbývá najít hostel, „checknout se“ a vyspinkat se do růžova. Do karet nám hraje infrastruktura a přehlednost celého města. Metro je klimatizované, všechny informační cedule jsou anglicky, ulice jako podle pravítka a neuvěřitelně čisté. Není divu, takový odhozený vajgl, při kterém by vás viděl policista, by vás přišel na 1000 singapurských dolarů. Což je necelých 20 000 korun českých. A to by zabolelo. Nicméně ačkoli se nám ta čistota líbila, celé město na nás působilo jaksi „fašisticky“. Tohle nesmíš! Támhleto taky ne! Za tohle tě zastřelíme! Za támhleto je doživotí! Nejez durian v metru! Nu což, proti gustu žádný judikát.

Hostel úspěšně nacházíme a k našemu překvapení bydlíme pár kroků od místního China Townu, což je super, protože my máme China Towny rádi (bývá zde zpravidla levný jídlo). Seznamujeme se se spolubydlícím Filipíncem na pokoji, zachumláváme se do dek (ačkoli jsme vždy klimatizaci nastavili na nám příjemných 24°C, pokaždé byla zpátky přepnutá na zabijáckých 18) a opět padáme za vlast. Jenže takhle by to bylo moc jednoduchý, milánkové moji, pomyslel si nejspíše Michalův organismus, a trestá ho nepříjemným kombem úpal-úžeh. První den v Singapuru tedy z poloviny odpočíváme a k večeru se jdeme cournout po okolí. Oproti zanedbané Srí Lance, která mě v předešlých dnech nepříjemně překvapila, si v Singapuru lebedím. Všude je tu čisto, dopravní předpisy se dodržují, na ulici na nás nikdo nepokřikuje, zboží má cenovky a prostě jim to tu všechno klape. A i přestože jsme v podstatě kousek (137 km) od rovníku dýchá se mi mnohem lépe (sugesce!). 

Následující večer se pro změnu můj organismus rozhodne vyvádět brikule a asi aby to Michalovi nebylo líto, nasazuji ráno antibiotika, poněvadž mám vážné podezření na zánět močového měchýře. A protože bolesti mám opravdu veliké, polykám rovnou dvě tabletky. Nechce se nám však i druhý den z většiny proležet na hostelu a tak se zahaluji od hlavy k patě (antibiotika, která jsme si vezly, byla silně fotosenzibilní), vyzbrojuji dostatečným množstvím vody a razíme směr vyhlášené botanické zahrady.

Marodný a vyhladovělý Michal

Antibiotická, nabalená Dita

Navštívit Singapur a vynechat Gardens by the Bay by byl hřích nad hříchy nejhříchovatější. Nejedná se sice o záležitost zrovna nejlevnější (vstupné pro dospěláka do celého komplexu vycházelo v době naší návštěvy zhruba na 800 korun českých), ale na druhou stranu jsme si museli sami přiznat – Kdy se sem zas podíváme? Já jsem si zahrady užila dosyta, už jenom protože mi zabraly prášky proti bolesti a konečně jsem neměla nutkavý pocit na čurání. A protože máme kytek až po krk, přesouváme se do Malé Indie. Cestou jsme se snažili (čistě ze zvědavosti) najít českou ambasádu, kterou jsme sice měli zakreslenou v mapě, nicméně bylo to takové nástupiště 9 a ¾ . Pro obyčejné lidi nenalezitelné! Smůla. Ale Norskou jsme našli. Po hodině a půl volné chůze, jednom nákupu v nejspíše jediném singapurském supermarketu a návštěvě buddhistického chrámu se ocitáme v Malé Indii. Ulice se záhy mění z puritánsky uspořádaného tetris v mraveniště a spleť uliček překypujících různými obchůdky, bufety, restauracemi, zlatnictvími a lékárnami. Je toho na nás moc a tak si dočasné útočiště hledáme v hinduistickém chrámu, ve kterém se nás ujímá postarší sympatický Ind a ochotně nám vysvětluje význam a symboliku skulptur zdobících chrám. Michal si jeho vyprávění poctivě zapisuje, ale já mám problémy staříkovi rozumět. I tak si z útržků dávám dohromady poutavé vyprávění, nad kterým jako religionistik-amatér nekontrolovatelně slintám. 

Gardens by the Bay

Marina Bay Sands Hotel s bazénem na střeše

V metru se nejí, nepije, nekouří, nepřepravují zápalné předměty a hlavně se tam nejí durian!!!

Letíme do Asie, část II

Dobré poledne, Čechy. 

Dobrou noc, Turecko. 

Dobré ráno, Srí Lanko. 

Po výstupu z letadla mám pocit, jakoby mi někdo přes obličej plácl horký ručník a foukal přes něj fénem. Vzduch se ani nehne a hnu-li se já, potím se i na řasách. Wow to je maso, ale co, nejsem žádný máslo, zvyknu si. Kroutím se jako žížala a utíkám na záchod. Ou…díra v zemi a dvě šlapky. Nu což, i na to si budu muset zvyknout. Proč je tu ale všude tak neskutečně mokro? Vodu z kohoutku si raději odpustím a raději kupuji předraženou letištní balenou. Podělím se s Michalem o lehký šok ze záchodů a jdeme rozměnit peníze. Nestihneme se ani pořádně rozhlédnout po příletové hale a už na nás ze všech stran volají taxikáři a tuktukáři: „Hello, sir, where are you going?“ „Hello, you need a tuk tuk?“ Z počátku se nabízejícím snažíme klidně vysvětlit, že o jejich služby nestojíme a že bychom se do přilehlého Negomba raději dopravili autobusem. Načež nám poněkud rozporuplně odpovídají, že nejbližší zastávka je vzdálená dva, čtyři později dokonce pět kilometrů a cesta bude trvat nejméně dvě hodiny. Já se nechávám trochu zviklat, nicméně Michal je drsný jako šmirgl a trvá si na cestě autobusem. Tuktukáři a taxikáři nás rozčilují. Jdeme k pánovi v uniformě, který nám ukazuje směr k nejbližší autobusové zastávce. Po čtvrt hodině chůze a zhruba stovce odmítnutí tuktukářů máváme na autobus směr Negombo a konečně se také vezeme. Abychom se ale dostali do části, ve které se nachází náš hostel, musíme jednou přestoupit na Negombském autobusovém nádraží. Cesta trvá všehovšudy hodinu a za oba cestující platíme v přepočtu 30 korun českých (tuktuk by nás vyšel nejméně na 400). Wohoo, jsme dobrý! Ubytováváme se v hostelu a jdeme se porozhlídnout k moři. K mému zděšení se jedná o dlouhý pás odpadků, zevlujících místňáků, toulavých psů s prašivinou a uřvaných vran vyzobávajících delikatesy z hnijících odpadků. I přesto, že pláž je jedno velké smetiště, jdeme se koupat, cestou do hostelu povečeříme své první kari s rýží a večer odevzdaně padáme za vlast.

Tuk Tuk je drobné tříkolové vozítko, které dokáže vyvinout vskutku překvapivou rychlost a pojmout mnohem více, než jen dva pasažéry

Na první pohled to sice nevypadá...

...ale Negombo Beach není pro rekreaci úplně nejvhodnější.

Škola

Na pláži bydlí většinou sušiči ryb s rodinami

Druhý den se probouzím se spásnou myšlenkou, že celé městečko přeci nemůže být tak hnusné, jako se mi zdálo včera při cestě autobusem a návštěvě pláže. Mýlím se. Negombo je nejhnusnější město na Srí Lance, které jsme navštívili (ještě Kurunegala je hnusná, ale ta si skóre o trošku vylepšila obřím Buddhou nad městem). Město je to velice chudé a valná většina obyvatel jsou římští katolíci (náhoda?). Jsem oslněna místním ovocným trhem a poprvé jím rambutan a piji vodu z mladého kokosu. Poté se nechávám ukecat Michalem a jdeme navštívit místní slavný rybí trh. Slavný, protože se jedná o největší rybí trh na Srí Lance. Avšak jsem posera s citlivým čumáčkem a Michal mé konstantní navalování na zvracení komentuje tím, že by ze mě byla mizerná lesba. Dělám, že ho neslyším a snažím se prokličkovat mezi prodejci rychlostí blesku k čerstvému vzduchu. I přesto jsem však vděčná za úžasnou zkušenost. Čerstvější ryby nikde jinde nenajdete. 
Zbytek odpoledne trávíme v centru Negomba, kde obědváme tak pikantní kari s pol sambol (pikantní červená pasta z nastrouhaného kokosu a chilli), díky kterému mám pocit, že jsem si popálila jícen. Michal se mi směje a po zbytek dne mi říká Lelku. Je to neřád. Přemýšlím, že ho tu nechám.
K večeru se vydáváme s lahví moravského vína k oceánu, pokochat se západem slunce. Ještě než slunce zapadne, jsme příjemně cinklí, moudře hovoříme a shodujeme se na tom, že Srí Lanka je vlastně malý ráj. Špinavý, rušný ráj. Po zmizení žlutooranžového puchýře se odebíráme k večeři. Rozhodneme se pokračovat v popíjení a ochutnáváme místní pivo Lion, které má 8,8%. Zvládneme dvě (jedna lahev má 650 ml) a druhý den odlétáme směr Singapur opět s kocovinou jako řemen. 

Rybí trh v Negombu je největší na Srí Lance

Sušené ryby jsou levnější než ty čerstvé

Budeš blinkat? 

Děkujeme Habánským sklepům za pomoc při vytváření atmošky 

Letíme do Asie, část I

To jsme si tak po Vánocích s Michalem řekli, že když už máme toho Vojtěcha v Malajsii, nebylo by  od věci sbalit batůžky a zaletět se seznámit s madam Asií. Ze začátku jsme chtěli vychytat co nejlevnější letenky Praha-Kuala. Čekali jsme a čekali, až jsme se přemlsali a ceny letenek naopak aby začaly klesat, se rozhodly růst. Není na co čekat! Jestli skutečně chceme v létě někam vyrazit, musíme kupovat hned! Po několikahodinovém čučení do monitorů jsme se nakonec rozhodly pro koupi zpáteční letenky Praha-Colombo a Colombo-Singapur. Takto jsme každý vyplázli 17 000 s tím, že během půlroku, který máme před sebou, nějak vykoumáme nejideálnější cestu do Kualy za Vojtou. Samozřejmě ubytování, autobusy, výlety jsem bookovala a zjišťovala 10 dní před odletem. Žádnej stres. Klid. Ono se ve finále beztak ukázalo, že mít vše nalajnované dopředu není úplně ideální. Prvních čtrnáct dní nám vše šlapalo jako na drátkách, než nám kvůli řidiči autobusu, který si musel dělat žrací přestávky, uletělo letadlo. Ale to už předbíhám…

O očkování a o tom, jakým (sociálním…ehm…nízkorozpočtovým) způsobem cestujeme, jsem již psala tu a tu a tudíž se můžu rovnou plynule přesunout k začátku našeho čtyřtýdenního putování.

Říká se, že nejhorší kocovinu můžete zažít v letadle. Je to pravda! Měnící se tlaky, horko, řvoucí děti, zima. Prostě peklo  A přitom ten předešlý večer byl tak fajn…Nicméně, jedno výrazné doporučení – před dlouhým letem nechlastat! Vlastně nepijte vůbec! A nikdy! Stojí to peníze, ráno je vám zle a občas taky můžete skončit na víkend v nemocnici. Avšak i přes toto mé osvícení jsme si let s kocovinou střihli ještě jednou.

Zpátky k cestě samotné! Zvolili jsme Turkish Airlines z jednoho prostého důvodu – byli nejlevnější. A neprohloupili jsme. Servis na palubě parádní, jídlo mňam-mňam (nemám žádné fotky, kterými bych to dokázala, protože jsem vždy byla tak hladová, že na dokumentaci nebyl prostě čas) a před každou sedačkou byla dotyková obrazovka s rozsáhlou databází hudby, filmů i her. Náš let byl samozřejmě s přestupem a i přes počáteční obavy z devítihodinového přestupu v Istanbulu jsme strávili nádherné odpoledne v historickém jádru města.

Je libo rýží plněnou škebli?

 Atatürkovo letiště má totiž jednu obrovskou výhodu – je přímo na metru, a tudíž se i s jedním přestupem dostanete až k Modré mešitě (tramvajová zastávka Sultanahmet) za tři čtvrtě hodiny. Odtud je to pár kroků k Hagii Sofii (na vnitřní prohlídku je ale potřeba minimálně hodina a půl, takže my jsme si ji obhlídli pouze z venčí)a do Gülhane parku. Máte-li více času, projděte se po Galatském mostu až ke Galatské věži. A až přejdete ten most, nezapomeňte si dát u stánku kebab v housce. Stojí 3,5 liry a je to vážně žrádlo.

Mešita Sultan Ahmed neboli Modrá mešita (1617)

Hagia Sofia neboli chrám Boží Moudrosti (537)

Pro tentokrát jsme letadlo stihli a po nepohodlném jedenáctihodinovém krčení se na sedačkách a pseudospánku jsme se probudili na Srí Lance. O tom prvotním šoku z neuvěřitelného dusna, vlhka, otravných tuktukářů a všudypřítomných odpadků zase příště.

Netoliko že je tma, ale nevidím

Dnes mě pobavily dva vtipy, který se mi vyskytly na facebookové zdi: "Kolik je stupňů? Všechny!" a "Tohle není léto, ale demoverze krematoria." Opět mi to připomnělo mé oblíbené Nory, kteří o Češích říkají, že si z jakékoli neúsměvné situace umí udělat srandu. Jsme prý takové "smějící se bestie". A tím mi navždy budou čecháčci sympatičtí. I když si neustále stěžují, (Je moc vedro. Je moc zima. Včera ten fotbal stál za starou bačkoru. Už ani to pivo mi nechutná. Mě je tak blbě, že nemám ani tužku.) pořád mi je nevrlý Čech sympatičtější než podezřele neustále sluníčková individua za hranicemi (na Srí Lance mě tím rozčilovali echt, ale o tom později). 

Jo, my se smějeme rádi a často. A také se rádi fotíme s bílejma holkama. 

Jedna z mála výhod nečekaných tropů v mírném pásu je, že se na ně dá vymluvit v jakékoli situaci. Nechce se vám uklízet? To je jasný, vyflákněte se na to - je vedro. Nechce se vám vařit? Přeci nebudete postávat v takovém pařáku u plotny - ještě to s váma v tomhle vedru sekne. Nechce se vám ven z domu? Komu by se v tom pařáku chtělo. Ani na plovárnu? Vždyť tam v tomhle vedru bude hlava na hlavě. Nechce se vám na pivo? Tak to už je špatný. Podávejte točenou Plzeň a v případě nenavrácení chuti okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc!

Pravdou je, že dlouhotrvající české tropy začínají mít negativní dopad i na mě, což se odráží i v nestandardnosti tohoto sovího článku. Co si ale budeme nalhávat, nebudu se vymlouvat na počasí jako vy všichni okolo, prostě jsem vyšla ze cviku (občas dumám, na čem asi Dietl jel, že denně napsal 15 stránek. A to i v neděli a o svátcích!). Psát se mi chce. A moc. Denně si v hlavě přeříkám asi tak tři supr-čupr články, nad kterými však večer zlomím hůl, poněvadž by nejspíš připadaly čtivé jen mě. 

A co vlastně teď dělám? Po návratu z Asie jsem si týden válela šunky v Jižních Čechách (nejezděte do Mostů u Kunžaku! Je tam pouze jediná hospoda a ještě v ní točí Bernarda - bleh!) a nyní se už čtvrtým dnem nudím v rodném městě. Nudím se tu dokonce tak moc, že jsem se včera přistihla, jak se těším na návrat domů, protože budu moc uklízet. Fuj! (Ano mami, já vím, že ti můžu uklidit i tady, ale tak...každá na vlastním písečku, jo?). A už si zase stěžuju. Dito, styď se! Venku nádherné počasí, doma klid, nic nemusíš dělat, v sobotu si jedeš juchat na svatbu, do začátku školního roku daleko a ty si beztak vždycky najdeš nějaký problém. 

A co zrovna leží na srdcí vám? 

Víte, že dnešní den je také Mezinárodním dnem slonů?