Jednodenní jablečný teror

To jsme se takhle jednou, po nechutném obžerství u tradiční nedělní "movie-night" rozhodly, že jsme fakt dvě nechuťačky a musíme dát tělu trochu odpočinout a dopřát mu nějakou tu zaručeně fungující očistu.

Vygooglila jsem tedy "Úžasnou jednodenní jablečnou očistu" po "které se Vaše tělo bude cítit lehké jako peříčko, očistíte se od všech jedů přijímaných nevědomky v potravinách" + spousta další hlášek, které mi připadaly jako obšlehnuté z osobní stránky Aštara Šerana. Jen ti vesmírní ještěři z pekel chyběli (i když ještě jeden den jablečného teroru navíc a možná bych je viděla běhat v kuchyni). 

Na první pohled mi to nepřišlo jako taková zhovadilost. Fajn, půsty lidi praktikovali dřív, občas sice nedobrovolně nebo z fanatismu, ale byly tu prostě s námi. Jablka mám ráda, poslední dobou mám břicho stejně permanentně jako balon (pro konspirátory z kláštereckého gymnázia to sice znamená úplně něco jiného, ale tak co už) a a navíc 24 hodin není žádná věčnost. 

Jednodenní jablečný teror probíhal nějak takto:

09:00 - Snídám ovesnou kaši jako každý den. Jsem nadšená z toho co (u)dělám pro své tělo!

13:20 - Od této chvíle jíme jen jablka a pijeme čistou vodu.

(Rozhodly jsme se, že očistu budeme držet 12 hodin před a po novu, má to být prý účinnější či co.)

14:20 - 1/2 jablka před cvičením - žádný problém

15:20 - 2/2 jablka po cvičení . Stále žádný problém, jablka jsou fajn a máme je rády.

16:00 - Pustíme si film. Co si k tomu uděláme na zobání? Aha, jablka.....

20:00 - Měly bychom se navečeřet. Jablka už nesnášíme a než sežrat další várku, volíme raději hladovku a půllitr zeleného čaje.

22:00 - Před očima mi běhají kuřecí prsa, vepřové kejtičky a maminčina svíčková. Hlady mi je na zvracení. Nacpu do sebe čtvrtku jablka a jdu to raději zaspat.

22:20 - 09:00 - Zdá se mi o hodech, které na mě čekají po příletu do Čech. Slintám si na polštář více než obvykle.

09:00 - Vzbudila jsem se s podivuhodným pocitem odlehčenosti a odpočatosti. To neznám! Jdu si nakrájet jablko, na které mám - světe div se - chuť!

13:30 - Obědváme rýži se zeleninou. Žádná hitparáda, ale není v tom jablko! Mlaskáme si!

Závěr:

Obě dvě jsme se shodly na tom, že nafouklé břicho zmizelo, stejně jako ten otravný pocit neustálé přežranosti (no néé?). Horší bylo, že třeba Veru úplně nesedl zpětný přechod na normální jídlo (poznámka pro posměváčky: Ne! Nepos*ala se!). A jestli jsme nějak výrazně zaznamenaly výsledky plánované detoxikace? Hmmm, mě se den po ukončení "půstu" stáhly póry a vyčistil obličej a naše bříška jsou stále nenafouklá (ale to bude stejně pravděpodobně tím, že nedělní obžerství teprve přijde). 

Takže asi takhle: chcete-li se zbavit nafouklého pupku - směle do toho, ale vážně ty jablka jezte (i kdyby Vám je do krku měl jabko-partner rvát jako huse šišky!) a nehladovte jako my dvě, protože pak Vám nebude na blití a nebude Vás bolet žaludek po normálním obědu :D.

Češky v Oslu

Poslední norská výprava. Původně jsme se s Veru rozhodovaly mezi Bergenem a Oslem, ale Oslo ve finále vyšlo finančně lépe a přeci jen, je to hlavní město a údajně i nejdražší město světa. 

Naše tříčlenná výprava sestávající ze dvou sexy brunetek Češek a jedné vysoké blond Kanaďanky se vydala na cestu ve středu v 21:08 klasickým motoráčkem (to je takový ten vlak, který staví každé tři minuty na každé křižovatce). V Trondheimu, stále plny nadšení z výletu, jsme přestoupily do luxus-nočního expresu "Trondheim - Oslo" a pokračovaly vesele dále. Bylo sice fajn, že jsme dostaly spinkací balíček, který obsahoval úža-teplouškou deku, nafukovací polštářek, špunty do uší a spací masku, ale co si budeme podívat, spaní ve vlaku není žádná hitparáda. Obzvláště je-li ten vlak narvaný k prasknutí (zrovna v tento den se všichni z celého Norska rozhodli jet do Osla) a vy musíte spát v sedě na jedné sedačce. Né, že bych chtěla nadávat na sedačky v norských vlacích. To vůbec. Pohodlná, polohovací křesílka - co bych za ně v Čechách dala! Ale přeci jen by bylo tak trochu lepší moc se natáhnout a dopřát odpočinek zádům. První dvě hodiny jsem úspěšně okupovala volnou dvousedačku přes uličku, ale z mého spacího ráje mě poté vyhodili zlí přistoupivší Norové. Rozhodla jsem se tedy ustlat si na zemi pod Verčinou sedačkou - taky na prd. Neustále mi někdo zakopával o nohy (přitom jsem tam ležela zmáčklá jak sardinka! Nevím, jak se to těm lidem pořád dařilo?!) a byla mi zima. Do Osla jsem tedy dorazila zkroucená jak paragraf, ale kupodivu odpočatá i přesto, že jsem dohromady naspala všehovšudy 3 hodiny.

Levanger-Oslo: 593 km

V osm hodin ráno jsme se tedy vydaly na obhlídku města. Na rozdíl od Levangeru (ve kterém je ještě v půl desáté dopoledne tma jako v pytli) v Oslu už svítalo. První dojem z ranního osloského centra (podle PČP je přídavné jméno od Osla Osloský :D ) byl: "Podvedli nás! Jsme v Berlíně!". Všude kolem Vás jsou vysoké kancelářské budovy s blikajícími cedulemi a Vy se snažíte prodrat ke stánku s jízdenkami, davem´obrýlených kravaťáků s kufříky. Naštěstí o pár ulic dále jsme narazily na báječnou pouliční cikánskou skupinu, která dojem upjatého Berlína rozbila. Po obhlídce centra, královského paláce (před kterým mimochodem stojí socha nápadně podobná našemu Svatému Václavovi) jsme se vydaly směrem k místnímu přístavu a opeře (ano, opera byla tak trochu na druhé straně přístavu, ale já jsem nikdy netvrdila, že jsem kamarádka s mapami). Ve finále jsme tam stejně dorazily a díky mému orientačnímu smyslu pro humor jsme navíc viděli krásný osloský přístav. 

Veru visící na kotvě. Kdybyste jen viděli, jakou práci jí to dala se tam vyškrábat a co teprve udržet!

Když jsme tedy konečně našly tu zatracenou operu, zjistily jsme, že tahle není jedinečná jen tím, že vypadá jako plovoucí kra, ale že se po ní dá i chodit! Jakože vážně chodit. Po střeše! Sice na vlastní nebezpečí, protože to klouže a mohli byste si ošklivě ublížit, ale jak často sakra chodíte po střeše Národní opery v Oslu? Jedno se ale musí nechat a to, že ta střecha byla opravdu zrádná potvora. Architekt se kupodivu vyřádil a sem tam lišácky jen tak umístil schůdek. Kupodivu jsem i já, známa svou překypující šikovností, obstála a operu slezla ve zdraví. 

A protože nás už začínaly bolet nožičky a cítily jsme se býti vymrzlé z courání po Oslu, nasedly jsme na městský autobus číslo 30 a vyrazily směr poloostrov Bygdøy. 

Poloostrov Bygdøy je známý tím, že na něm nachází většina oselských muzeií. My navštívily muzeum polárních expedic Fram a muzeum Kon-Tiki. Že nejste zrovnafanoušci polárních expedic či magorů, kteří se rozhodnout přeplout Pacifik a následně i Atlantik na voru? Nevadí! Jak muzem Fram tak Kon-Tiki mají úžasné interaktivní exhibice, které na dost dlouhou dobu zabaví jak malý zdivočelý haranty tak i dospělé inteligenty. A navíc - komu by se nelíbilo prolézt si komplet dvě obrovské polární plachetnice či zakusit jaký je život (a zima!) na polární výpravě? O muzeu Kon-Tiki bych mohla napsat zvláštní článek, protože poslední dobou hltám vše o Thoru Heyerdahlovi, jeho výpravách a poznatcích (věděli jste, že spolupracoval s Pavlem Pavlem?!), a proto snad raději napíšu jen, že to bylo asi to nejúžasnější muzeum, ve kterém jsem doposud byla !!!

Zachovaná kráska Fram, se kterou na přelomu 19. a 20. století Amundsen prozkoumával Arktidu.

Po návštěvách muzeí jsme s Veru ještě stihly nastoupit do špatného autobusu, dojet na druhý konec Osla a zpátky, vidět Vigeland park s úchylnými sousošími, nakoupit pár suvenýrů, najíst se a napít z ochutnávek na Prvním Norské Vánočním trhu a dát si nejlepší (a nejdražší) pizzu v životě. Po tomto vyčerpávajícím maratonu jsme se vděčně doplazily do vlaku a s hřejivou radostí, že alespoň protentokrát jsme každá vyfasovala volnou dvousedačku, jsme doslova padly za vlast.

V Oslu mají v obchoďácích velký a zlý hlídací psy