Zaslaná nolská pošta

Chystáte-li se někdo z Vás v blízké době či daleké budoucnosti navštívit Norsko nějak dlouhodobě (tzn.: nebudete pouze přijímat a odesílat pohledy), doporučuji obalit nervy a vyzbrojit se svatou trpělivostí před každou návštěvou pošty. Tím samozřejmě nenaznačuji, že  Česká pošta je nějaký extra kalibr!

Svou první, relativně úsměvnou, zkušenost s norskou poštou jsem nabyla pár dní po příletu. Chystala jsem se poslat dopis domů do Čech a protože jsem nevěděla, kde koupit známky, tak jsem si myslela, že nejjednodušší bude, zajít s dopisem na poštu. Chyba! Paní za pultíkem na mě koukala jako bych právě spadla bůhví odkud a nechápavě se mě ptala, jestli je Česká republika v Evropě. Po mém přitakání, že Česká republika skutečně v Evropě je, si mě prohlížela s o to větším zájmem.

Další zkušenost, která tak úplně nesouvisí s norskou poštou, jsem naštěstí nezískala já, ale má drahá spolubydlící Verča, jejíž neskonale ochotná maminka se nám po měsíci přežívání v Norsku rozhodla poslat balík s jídlem (juchů!). A abychom tu ten balík měly rychle a bez problémů rozhodla se nám do poslat přes společnost DHL. Bohužel, v norské společnosti DHL velí pravděpodobně banda tupých orangutanů, protože balík Verče odmítali z Osla poslat, protože cituji :"Nemáme tu Vaše občanské číslo a tudíž nevíme jestli Vám ten balík můžeme přeposlat. I přesto, že adresa, jméno i informace, které o tom balíku víte jsou naprosto správně." Naštěstí po několika telefonátech a mailech balík v pořádku dorazil!

Třetí a já upřímně doufám, že poslední zkušenost s Norskou poštou jsme získaly dnes. Opět problém z balíkem, opět posláno přes DHL (naivně jsme si myslely, že tentokrát už všechny potřebné informace mají), ale tentokrát pozor! - už dělá brykule i pošta. Jak jsem již naznačila, i s tímto balíkem byl opět problém, protože opět chyběly Veroničiny informace. Naštěstí po pár dnech DHL vše našla, balík poslala dále a za pár dní e-mailově oznámila, že balík čeká na poště. Fajn. Když jsme se na poště řekly, že tu máme balík z České republiky, paní za pultíkem se laxně začala hrabat v obálkách a nechápavě kroutila hlavou "Co to asi je za divnou společnost, ta Česká republika." Po pár minutách nás poslali pryč se sdělením, že takový balík tu nikdy nebyl. Asi nemusím dál rozepisovat, co na Veroniku čekalo ve schránce po příchodu domů - oznámení, že balík od dnešních 10.00 čeká na místní poště!

P.S.: Zatímco já tu zuřivě dodatlovala toto krátké počtení, Veru stále medituje ve svém pokoji.

Ty vole, na základní škole...

Malá norčata zásadně neprosí, neděkují, nehlásí se a se všemi si na férovku tykají. Od školky si určují, co si oblečou na sebe, co budou jíst, kdy půjdou spát i kam příští léto pojede celá rodina na dovolenou. Při jídle ani při vyučování nesedí chvíli tiše. Ve vlaku nepustí sednout těhuli ani důchodce. Nikdo je nenapomíná, protože to je přeci přirozený projev jedinečné osobnosti a stále jim je vštěpováno, že oni jsou bezvadní a vše se točí kolem nich, z čehož jsou ve finále pořád nespokojení a zklamaní.

Každopádně teď nechci vyznít jako úplný škarohlíd. Jasně, že i školáci mají právo se nějak projevit a vyjádřit svůj názor, ale čeho je moc toho je příliš. A v Norsku už to zašlo skutečně daleko, předaleko. Norčata rozhodují úplně vše. Doma i ve škole.

"Společenská místnost"

Když jsem svou praxi začínala, byla jsem otrávená jak malajský šíp, nejen protože děti bytostně nesnáším (kromě malého Richarda II., krev mojí krve ;-) ), ale hlavně proto, že už jsem měla jakési tušení, jak to na norské základní škole vypadá. Představila jsem si tu sedmou třídu nacpanou 30 kousky malých, blonďatých, modrookých ďáblů, kteří netouží po ničem jiném než poslouchat Biebra a řvát. Avšak, krutě jsem se zmýlila! Bylo jich jen 25.

Mou beznaděj nakonec zmírnil automat na kávu ve sborovně.

Jak tedy vypadá běžný den na norské základní škole, konkrétně v sedmé třídě?

07.30 - 8.30. Norčata se trousí do školy. Cca 4 učitelé mají každý den "službu" a v zelených fosforeskujících vestičkách krouží a hlídkují kolem školy.

8.30. - 8.35 Zvoníííí a norčata se opět pomalu trousí, pro změnu do tříd.

Knihovnička

8.35. - 10.00. První vyučovací "dvouhodina". Nejprve se 45 minut vyučuje první předmět, poté se jen prostřídají učebnice a plynule se naváže na předmět druhý, třetí, čtvrtý, záleží jakou mají děti náladu. Jestliže se jím totiž zrovna dnes nechce učit dělení zlomků, tak paní učitelka prostě musí těžce improvizovat a s norčaty dělat něco jiného. Například supr-čupr zábavný náboženský kvíz (vážně!) na nejnovější SmartBoard tabuli. 

10.00. - 10.15. Přestávka. Norčata pobíhají po škole, hulákají, brnkají na školní kytáry, kopou si na chodbě s míčem nebo s tabletem.

10.15. - 11.00. Vyučování. 

11.00. - 11.30. Přestávka na oběd. Každé norče je vyzbrojené stylovou krabičkou, ve které si z domova přineslo oběd. Líbí se mi, že každý den dostávají malou krabičku mlíka. Ti, kterým rodiče odmítli posloužit přípravou oběda, si můžou ve školní kantýně namixovat vlastní salát anebo koupit něco k snědku (na ceny jsem se raději nekoukala, protože by to akorát prohloubilo mou depresi).

11.30. - 12.15.  Vyučování.

12.15. - 12.30. Přestávka.

12.30. - 13.15. Vyučování.

 "Zevlící prostor"

Sám o sobě tenhle systém není špatný. Horší to je s mizernou morálkou žáků a absolutně neexistující autoritou učitele. Co mě šokovala a šokuje stále je třeba fakt, že domácí úkoly jsou dobrovolné. Pokud žáky vyučovaná látka nebaví, mohou si dělat co chtějí (třeba odejít do vedlejší učebny a kopat si s míčem). Žáci svým učitelům tykají a oslovují je jménem. Moje jméno si ale nebyli z nějakého neznámého důvodu schopní zapamatovat a tak na mě volali "Hej". Načež jsem zareagovala s klidem korejského kata (dobře, začala se mi vařit krev, zuby cvakaly v rytmu tanga a nejraději bych tomu spratkovi vytrhala obočí zevnitř) a žákům jsem oznámila, že na mě se rozhodně "Hej" volat nebude a jestli se mě chtějí na něco zeptat, tak nejdřív zvednou ruku. Tvářili se sice jako bych jim zrovna oznámila, že ode dneška je čokoláda ilegální, ale po chvilce mého ignorování všech křiklounů to pochopili a způsobně se hlásili.

Chodba

Nejvíc mě ale pořád překvapuje, že mě ty děti měly rády a po mé poslední vyučovací hodině mě dokonce přemlouvaly ať už nekončíme, že chtějí pokračovat. Přitom já bych měla být ta protivná holka z debilním jménem, která ani nemluví norsky, nutí je k nežádoucí fyzické aktivitě a nemá ráda Biebra. Nechápu to, ale zase nemůžu úplně říct, že by mi to bylo nepříjemné. 

Sborovna

Na závěr bych jen chtěla říct, že jsem skutečně ráda za tu příležitost vyzkoušet si učitelování na vlastní kůži. Rozhodně to není prdel ... ehm, ehm ... sranda téměř celou hodinu vykládat, udržet si pozornost a ve finále ty děti NĚCO naučit. Na druhou stranu, být učitelem není taková řehole jako nám bylo prezentováno jak na základní, tak především na střední škole.

P.S.: Kdyby někoho snad pohoršoval titulek článku, tak pro jistotu odkazuji SEM

Jak jsem konečně viděla polární záři

Po dvou měsících (a kousek) jsem se konečně dočkala a šla si v noci vyzvednout svou drahou polovici na nádraží (Pamatujete si, jak jsem chválila dochvilnost norských vlaků? Zapomeňte na to !!!). Hystericky jsem to oplakala, takže náhodní kolemjdoucí si pravděpodobně museli myslet, že mi můj drahý v kufru místo 20 kg sladkostí a dalšího nezbytného jídla přivezl kousky mrtvého psa, či tak něco.

A protože jsem z těch 10 dní co jsem tu nebyla sama nechtěla jen proválet v posteli u filmů a jídla, rozhodla jsem se naplánovat menší 3 denní výpravu do největšího města severního Norska - Tromsa. 

Tromsø- 1100 km od Levangeru (1h letecky)

Miluji cestování, ale jestli je něco co na něm vskutku nenávidím, tak je to fakt, že ne vše lze vždy naplánovat, tak jak chci. Tak například nocleh. Měli jsme před sebou 2 noci, které jsme původně zamýšleli strávit na Tromském letišti (na CouchSurfingu klasicky nikdo neodepisoval a když už ano, tak zrovna náhodou tyhle dvě noci už někoho hostili anebo měli doma hrozný nepořádek), ale můj názor se lehce změnil poté, co jsem zjistila jak tam mají naprosto pitomé sedačky (tvrdé, plastové a s mezerami!) a jaká tam byla zima. Odepsala jsem tedy poněkud trpce všem odmítnuvším CouchSurferům, že jim teda pěkně děkujeme za odpověď a že holt přespíme na letišti. Zabalili jsme se tedy do všech kousků oblečení co jsme měli u sebe a rozhodnuti neumrznout (Michal tedy stále tvrdí, že tam zima nebyla) jsme šli spát. Pár minut po půlnoci mě vzbudil sympatický mladý muž s tím, že si přečetl mou zprávu z CouchSurfingu a že i přesto, že má všeho až po krk, nemůže nás jakožto správný křesťan nechat spát v tomhle nečase na letišti. K tomu všemu na TOMHLE letišti. Sbalil nás tedy do své Škody Octavie (!!!) a odvezl domů, přímo do centra samotného Tromsa. Ubytoval v pokojíčku svých dvou dcer (které tam zrovna nebyly, ale boží šmoulí povlečení ano!), vysvětlil princip alarmu a popřál krásný pobyt v Tromsu.

Ano, ano, ne všichni Norové jsou tak špatní.

SuperŠmoulí povlečení!

A nyní něco o Tromsu samotném.  

Tromsø je osmé největší město v Norsku a bydlí tu cca 70 000 obyvatel. Je sídlem nejseverněji položené univerzity, nejsevernějšího pivovaru (Mack - tam jsme byli) a nejsevernější botanické zahrady na světě. Dále je tu taky supr čupr vydesignovaná Arktická Katedrála, která na to, že byla postavená v roce 1961 vypadá vážně úžasně a nadčasově. Několik muzeí (určitě zajděte do Muzea Perspektivet - je zadarmo!), centrum Polaria, ve kterém nejenže uvidíte 4 tuleně ale ještě se něco dozvíte o polární záři a o floře a fauně v Severním moři. Je tu toho samozřejmě mnohem víc, ale myslím, že vypisováním bych Vás i sebe okrádala o drahocenný čas (tick tock goes the clock), takže pokud jste skutečně zvědaví co vše jsme viděli v Tromsu šup na Rajče a prostalkujte mi fotky. 

Pomník Roalda Amundsena (Mimochodem ,víte, že Amundsen vlastně nebyl 1.člověk, který dobyl Jižní pól? Byl to jeho kámoš a parťák Helmer Hanseen ;). Ale o tom jindy.)

A kvůli čemu jsem vlastně vybrala Tromsø? Protože šance vidět polární záři jsou tu největší! Nebalili jsme se tedy jak pumpy, vyzbrojili se vlněnými rukavicemi a horkou kávou (zakoupené naším hostitelem Trondem) a všichni tři jsme vyrazili na hon za polární září. Trond, jakožto hostitel a Nor, vyrůstající na Lofotech trval na tom, že nám polární záři ukáže, protože to není možné abychom byli v Norsku, v Tromsø, s ním a neviděli ji! A tak jsme po 2 hodinách ježdění napříč Tromsem a přilehlými ostrůvky konečně viděli pravou a nefalšovanou polární záři. Rozhodně to ale nebylo barevné nebeské divadlo, ale spíše takový veeeeelký mléčně bílý pruh, táhnoucí se přes celou oblohu, se zeleným, vlnícím se ocasem. 10 minut a "PUF" všechno pryč. Krátký (kvůli slabé sluneční aktivitě den předtím a silné měsíční aktivitě v danou chvíli), leč dech beroucí okamžik, za který jsem velice vděčná. 

Náš hostitel byl navíc tak úžasný, že nám uvařil i večeři a nabídl ojedinělé norské 9% pivo.

No, ale nebyla bych to já abych si taky trochu nezanadávala. Takže, za celkem 3 lety po mě ani po Michalovi nechtěla letištní kontrola ani jednou prokázat identitu, ale za to byl NESKUTEČNÝ problém, že jsme si v batůžku vezli 120 gramů rybiček v tomatové omáčce. A POZOR! Problém nebyl s plechovkou, která by se teoreticky dala použít jakožto řezná zbraň, nýbrž s rajčatovou omáčkou! Asi bych ji mohla namazat pilotům na čelní sklo a oni by pak nevěděli co mají dělat, nebo by mohla třeba náhle vybouchnout a ohrozit životy všech cestujících. A nebo prostě pan sekuriťák je členem komunity, která nenávidí rajčata (skutečně existuje - zde). Nu což. Takže prosím, jestli se v nejbližší době chystáte letecky přepravovat konzervu rybiček v tomatové omáčce, raději je nebalte do příručního zavazadla.

Sbohem a šáteček, příště se rozepíšu ohledně mé 3,5 týdenní praxe.