Jak jsem konečně viděla polární záři

Po dvou měsících (a kousek) jsem se konečně dočkala a šla si v noci vyzvednout svou drahou polovici na nádraží (Pamatujete si, jak jsem chválila dochvilnost norských vlaků? Zapomeňte na to !!!). Hystericky jsem to oplakala, takže náhodní kolemjdoucí si pravděpodobně museli myslet, že mi můj drahý v kufru místo 20 kg sladkostí a dalšího nezbytného jídla přivezl kousky mrtvého psa, či tak něco.

A protože jsem z těch 10 dní co jsem tu nebyla sama nechtěla jen proválet v posteli u filmů a jídla, rozhodla jsem se naplánovat menší 3 denní výpravu do největšího města severního Norska - Tromsa. 

Tromsø- 1100 km od Levangeru (1h letecky)

Miluji cestování, ale jestli je něco co na něm vskutku nenávidím, tak je to fakt, že ne vše lze vždy naplánovat, tak jak chci. Tak například nocleh. Měli jsme před sebou 2 noci, které jsme původně zamýšleli strávit na Tromském letišti (na CouchSurfingu klasicky nikdo neodepisoval a když už ano, tak zrovna náhodou tyhle dvě noci už někoho hostili anebo měli doma hrozný nepořádek), ale můj názor se lehce změnil poté, co jsem zjistila jak tam mají naprosto pitomé sedačky (tvrdé, plastové a s mezerami!) a jaká tam byla zima. Odepsala jsem tedy poněkud trpce všem odmítnuvším CouchSurferům, že jim teda pěkně děkujeme za odpověď a že holt přespíme na letišti. Zabalili jsme se tedy do všech kousků oblečení co jsme měli u sebe a rozhodnuti neumrznout (Michal tedy stále tvrdí, že tam zima nebyla) jsme šli spát. Pár minut po půlnoci mě vzbudil sympatický mladý muž s tím, že si přečetl mou zprávu z CouchSurfingu a že i přesto, že má všeho až po krk, nemůže nás jakožto správný křesťan nechat spát v tomhle nečase na letišti. K tomu všemu na TOMHLE letišti. Sbalil nás tedy do své Škody Octavie (!!!) a odvezl domů, přímo do centra samotného Tromsa. Ubytoval v pokojíčku svých dvou dcer (které tam zrovna nebyly, ale boží šmoulí povlečení ano!), vysvětlil princip alarmu a popřál krásný pobyt v Tromsu.

Ano, ano, ne všichni Norové jsou tak špatní.

SuperŠmoulí povlečení!

A nyní něco o Tromsu samotném.  

Tromsø je osmé největší město v Norsku a bydlí tu cca 70 000 obyvatel. Je sídlem nejseverněji položené univerzity, nejsevernějšího pivovaru (Mack - tam jsme byli) a nejsevernější botanické zahrady na světě. Dále je tu taky supr čupr vydesignovaná Arktická Katedrála, která na to, že byla postavená v roce 1961 vypadá vážně úžasně a nadčasově. Několik muzeí (určitě zajděte do Muzea Perspektivet - je zadarmo!), centrum Polaria, ve kterém nejenže uvidíte 4 tuleně ale ještě se něco dozvíte o polární záři a o floře a fauně v Severním moři. Je tu toho samozřejmě mnohem víc, ale myslím, že vypisováním bych Vás i sebe okrádala o drahocenný čas (tick tock goes the clock), takže pokud jste skutečně zvědaví co vše jsme viděli v Tromsu šup na Rajče a prostalkujte mi fotky. 

Pomník Roalda Amundsena (Mimochodem ,víte, že Amundsen vlastně nebyl 1.člověk, který dobyl Jižní pól? Byl to jeho kámoš a parťák Helmer Hanseen ;). Ale o tom jindy.)

A kvůli čemu jsem vlastně vybrala Tromsø? Protože šance vidět polární záři jsou tu největší! Nebalili jsme se tedy jak pumpy, vyzbrojili se vlněnými rukavicemi a horkou kávou (zakoupené naším hostitelem Trondem) a všichni tři jsme vyrazili na hon za polární září. Trond, jakožto hostitel a Nor, vyrůstající na Lofotech trval na tom, že nám polární záři ukáže, protože to není možné abychom byli v Norsku, v Tromsø, s ním a neviděli ji! A tak jsme po 2 hodinách ježdění napříč Tromsem a přilehlými ostrůvky konečně viděli pravou a nefalšovanou polární záři. Rozhodně to ale nebylo barevné nebeské divadlo, ale spíše takový veeeeelký mléčně bílý pruh, táhnoucí se přes celou oblohu, se zeleným, vlnícím se ocasem. 10 minut a "PUF" všechno pryč. Krátký (kvůli slabé sluneční aktivitě den předtím a silné měsíční aktivitě v danou chvíli), leč dech beroucí okamžik, za který jsem velice vděčná. 

Náš hostitel byl navíc tak úžasný, že nám uvařil i večeři a nabídl ojedinělé norské 9% pivo.

No, ale nebyla bych to já abych si taky trochu nezanadávala. Takže, za celkem 3 lety po mě ani po Michalovi nechtěla letištní kontrola ani jednou prokázat identitu, ale za to byl NESKUTEČNÝ problém, že jsme si v batůžku vezli 120 gramů rybiček v tomatové omáčce. A POZOR! Problém nebyl s plechovkou, která by se teoreticky dala použít jakožto řezná zbraň, nýbrž s rajčatovou omáčkou! Asi bych ji mohla namazat pilotům na čelní sklo a oni by pak nevěděli co mají dělat, nebo by mohla třeba náhle vybouchnout a ohrozit životy všech cestujících. A nebo prostě pan sekuriťák je členem komunity, která nenávidí rajčata (skutečně existuje - zde). Nu což. Takže prosím, jestli se v nejbližší době chystáte letecky přepravovat konzervu rybiček v tomatové omáčce, raději je nebalte do příručního zavazadla.

Sbohem a šáteček, příště se rozepíšu ohledně mé 3,5 týdenní praxe.