Soví hnízdo: Letíme do Asie, část II

Dobré poledne, Čechy.

Dobrou noc, Turecko.

Dobré ráno, Srí Lanko.

Po výstupu z letadla mám pocit, jakoby mi někdo přes obličej plácl horký ručník a foukal přes něj fénem. Vzduch se ani nehne a hnu-li se já, potím se i na řasách. Wow to je maso, ale co, nejsem žádný máslo, zvyknu si. Kroutím se jako žížala a utíkám na záchod. Ou…díra v zemi a dvě šlapky. Nu což, i na to si budu muset zvyknout. Proč je tu ale všude tak neskutečně mokro? Vodu z kohoutku si raději odpustím a raději kupuji předraženou letištní balenou. Podělím se s Michalem o lehký šok ze záchodů a jdeme rozměnit peníze. Nestihneme se ani pořádně rozhlédnout po příletové hale a už na nás ze všech stran volají taxikáři a tuktukáři: „Hello, sir, where are you going?“ „Hello, you need a tuk tuk?“ Z počátku se nabízejícím snažíme klidně vysvětlit, že o jejich služby nestojíme a že bychom se do přilehlého Negomba raději dopravili autobusem. Načež nám poněkud rozporuplně odpovídají, že nejbližší zastávka je vzdálená dva, čtyři později dokonce pět kilometrů a cesta bude trvat nejméně dvě hodiny. Já se nechávám trochu zviklat, nicméně Michal je drsný jako šmirgl a trvá si na cestě autobusem. Tuktukáři a taxikáři nás rozčilují. Jdeme k pánovi v uniformě, který nám ukazuje směr k nejbližší autobusové zastávce. Po čtvrt hodině chůze a zhruba stovce odmítnutí tuktukářů máváme na autobus směr Negombo a konečně se také vezeme. Abychom se ale dostali do části, ve které se nachází náš hostel, musíme jednou přestoupit na Negombském autobusovém nádraží. Cesta trvá všehovšudy hodinu a za oba cestující platíme v přepočtu 30 korun českých (tuktuk by nás vyšel nejméně na 400). Wohoo, jsme dobrý! Ubytováváme se v hostelu a jdeme se porozhlídnout k moři. K mému zděšení se jedná o dlouhý pás odpadků, zevlujících místňáků, toulavých psů s prašivinou a uřvaných vran vyzobávajících delikatesy z hnijících odpadků. I přesto, že pláž je jedno velké smetiště, jdeme se koupat, cestou do hostelu povečeříme své první kari s rýží a večer odevzdaně padáme za vlast.

Tuk Tuk je drobné tříkolové vozítko, které dokáže vyvinout vskutku překvapivou rychlost a pojmout mnohem více, než jen dva pasažéry

Na první pohled to sice nevypadá...

...ale Negombo Beach není pro rekreaci úplně nejvhodnější.

Škola

Na pláži bydlí většinou sušiči ryb s rodinami

Druhý den se probouzím se spásnou myšlenkou, že celé městečko přeci nemůže být tak hnusné, jako se mi zdálo včera při cestě autobusem a návštěvě pláže. Mýlím se. Negombo je nejhnusnější město na Srí Lance, které jsme navštívili (ještě Kurunegala je hnusná, ale ta si skóre o trošku vylepšila obřím Buddhou nad městem). Město je to velice chudé a valná většina obyvatel jsou římští katolíci (náhoda?). Jsem oslněna místním ovocným trhem a poprvé jím rambutan a piji vodu z mladého kokosu. Poté se nechávám ukecat Michalem a jdeme navštívit místní slavný rybí trh. Slavný, protože se jedná o největší rybí trh na Srí Lance. Avšak jsem posera s citlivým čumáčkem a Michal mé konstantní navalování na zvracení komentuje tím, že by ze mě byla mizerná lesba. Dělám, že ho neslyším a snažím se prokličkovat mezi prodejci rychlostí blesku k čerstvému vzduchu. I přesto jsem však vděčná za úžasnou zkušenost. Čerstvější ryby nikde jinde nenajdete.
Zbytek odpoledne trávíme v centru Negomba, kde obědváme tak pikantní kari s pol sambol (pikantní červená pasta z nastrouhaného kokosu a chilli), díky kterému mám pocit, že jsem si popálila jícen. Michal se mi směje a po zbytek dne mi říká Lelku. Je to neřád. Přemýšlím, že ho tu nechám.
K večeru se vydáváme s lahví moravského vína k oceánu, pokochat se západem slunce. Ještě než slunce zapadne, jsme příjemně cinklí, moudře hovoříme a shodujeme se na tom, že Srí Lanka je vlastně malý ráj. Špinavý, rušný ráj. Po zmizení žlutooranžového puchýře se odebíráme k večeři. Rozhodneme se pokračovat v popíjení a ochutnáváme místní pivo Lion, které má 8,8%. Zvládneme dvě (jedna lahev má 650 ml) a druhý den odlétáme směr Singapur opět s kocovinou jako řemen.