Soví hnízdo: Letíme do Asie, část III

Po zhlédnutí nejnovějších Avengers a Draculy (který mě tedy po dějové stránce příšerně zklamal) přistáváme v Singapuru na letišti Changi. Letiště Changi je druhé největší v Asii a cestujícím, kteří byli postiženi zpožděním letu, dlouhým přestupem nebo mají prostě dost času nabízí mnoho zajímavých atrakcí ke zkrácení dlouhé chvíle. Naleznete zde například střešní bazén, orchidejovou či kaktusovou zahradu, kino či wellness. Ačkoli jsme zde (nedobrovolně) strávili téměř dva dny, ani jednu z těchto atrakcí jsme nenavštívili, poněvadž jsme trčeli PŘED odbavovacími terminály a všechny tyhle supr-čupr věci jsou samozřejmě ZA nimi. Nu což, každému dle zásluh…

Na letišti Changi můžete potkat i takovéto kočičky. Anebo taky obří durian.

Po klasických obstrukcích s vyzvedáváním batůžků a úsměvů na celníky se vydáváme směr metro. Singapurské metro nese nepříliš optimistický název SMRT (Singapore Mass Rapid Transport) a korunu tomu všemu dává slogan „Moving people. Enhancing lives.“, který by se dal volně přeložit jako „Přesouváme lidi a zlepšujeme jejich životy.“ Bomba je, že i po městě jezdí černé taxíky s takovýmito obřími nápisy na dveřích, takže nás třeba SMRT nejednou pouštěla na přechodu.

S hledáním metra i kupováním jízdenek jsme úspěšní, dnes už nám jen zbývá najít hostel, „checknout se“ a vyspinkat se do růžova. Do karet nám hraje infrastruktura a přehlednost celého města. Metro je klimatizované, všechny informační cedule jsou anglicky, ulice jako podle pravítka a neuvěřitelně čisté. Není divu, takový odhozený vajgl, při kterém by vás viděl policista, by vás přišel na 1000 singapurských dolarů. Což je necelých 20 000 korun českých. A to by zabolelo. Nicméně ačkoli se nám ta čistota líbila, celé město na nás působilo jaksi „fašisticky“. Tohle nesmíš! Támhleto taky ne! Za tohle tě zastřelíme! Za támhleto je doživotí! Nejez durian v metru! Nu což, proti gustu žádný judikát.

Hostel úspěšně nacházíme a k našemu překvapení bydlíme pár kroků od místního China Townu, což je super, protože my máme China Towny rádi (bývá zde zpravidla levný jídlo). Seznamujeme se se spolubydlícím Filipíncem na pokoji, zachumláváme se do dek (ačkoli jsme vždy klimatizaci nastavili na nám příjemných 24°C, pokaždé byla zpátky přepnutá na zabijáckých 18) a opět padáme za vlast. Jenže takhle by to bylo moc jednoduchý, milánkové moji, pomyslel si nejspíše Michalův organismus, a trestá ho nepříjemným kombem úpal-úžeh. První den v Singapuru tedy z poloviny odpočíváme a k večeru se jdeme cournout po okolí. Oproti zanedbané Srí Lance, která mě v předešlých dnech nepříjemně překvapila, si v Singapuru lebedím. Všude je tu čisto, dopravní předpisy se dodržují, na ulici na nás nikdo nepokřikuje, zboží má cenovky a prostě jim to tu všechno klape. A i přestože jsme v podstatě kousek (137 km) od rovníku dýchá se mi mnohem lépe (sugesce!).

Následující večer se pro změnu můj organismus rozhodne vyvádět brikule a asi aby to Michalovi nebylo líto, nasazuji ráno antibiotika, poněvadž mám vážné podezření na zánět močového měchýře. A protože bolesti mám opravdu veliké, polykám rovnou dvě tabletky. Nechce se nám však i druhý den z většiny proležet na hostelu a tak se zahaluji od hlavy k patě (antibiotika, která jsme si vezly, byla silně fotosenzibilní), vyzbrojuji dostatečným množstvím vody a razíme směr vyhlášené botanické zahrady.

Marodný a vyhladovělý Michal

Antibiotická, nabalená Dita

Navštívit Singapur a vynechat Gardens by the Bay by byl hřích nad hříchy nejhříchovatější. Nejedná se sice o záležitost zrovna nejlevnější (vstupné pro dospěláka do celého komplexu vycházelo v době naší návštěvy zhruba na 800 korun českých), ale na druhou stranu jsme si museli sami přiznat – Kdy se sem zas podíváme? Já jsem si zahrady užila dosyta, už jenom protože mi zabraly prášky proti bolesti a konečně jsem neměla nutkavý pocit na čurání. A protože máme kytek až po krk, přesouváme se do Malé Indie. Cestou jsme se snažili (čistě ze zvědavosti) najít českou ambasádu, kterou jsme sice měli zakreslenou v mapě, nicméně bylo to takové nástupiště 9 a ¾ . Pro obyčejné lidi nenalezitelné! Smůla. Ale Norskou jsme našli. Po hodině a půl volné chůze, jednom nákupu v nejspíše jediném singapurském supermarketu a návštěvě buddhistického chrámu se ocitáme v Malé Indii. Ulice se záhy mění z puritánsky uspořádaného tetris v mraveniště a spleť uliček překypujících různými obchůdky, bufety, restauracemi, zlatnictvími a lékárnami. Je toho na nás moc a tak si dočasné útočiště hledáme v hinduistickém chrámu, ve kterém se nás ujímá postarší sympatický Ind a ochotně nám vysvětluje význam a symboliku skulptur zdobících chrám. Michal si jeho vyprávění poctivě zapisuje, ale já mám problémy staříkovi rozumět. I tak si z útržků dávám dohromady poutavé vyprávění, nad kterým jako religionistik-amatér nekontrolovatelně slintám.