Když jsem byla
ještě malé sůvátko, jakákoli cesta autobusem pro mě byla monstr-stresem. Za
prvé – co když budu potřebovat čůrat? Za druhé – co když nebude vepředu místo,
budu muset sedět dál od předního okna a bude mi blbě? Za třetí – co když si ke
mně sedne někdo cizí? Jo, mám tu cestovatelskou krev prostě v sobě! Samozřejmě
jsem se vždy dokázala vynervovat tak, že ačkoli jsem celý den ze strachu vypila
asi tak hrneček, okamžitě po vyjetí jsem už křížila nohy a nervózně koukala na
hodinky. Ale k věci, samozřejmě, i když ze mě vyrostla nádherná,
inteligentní, sebevědomá a samostatná žena (jo!), nicméně autobusy nemiluji do
dnes. Tudíž mě stejný strach doprovázel i to časné ráno, kdy jsme se přesouvali
ze Singapuru do Kualy. Do dnes nevím, čím jsem se komu kdy zavděčila, poněvadž
autobus byl naprostá špica! Polohovatelná sedačko-křesílka, inteligentní klimatizace
(žádná angínovka), pití zdarma i přestávky na čůrání! Ani mi nestihlo být
blivno, poněvadž jakmile jsem si sklopila sedačku a zavrtala se, zareagovala
jsem jako Pavlovův pes a spokojeně si slintala na rameno (nejspíš mám krátkou
kůži – zavřu oči a otevře se mi pusa!).
Moje meditace je však po necelé hodině
jízdy přerušena – hranice. Řidič nás vyhazuje ven s tím, že počká na malajské
straně. Nu což, nevystupujeme sami a stejně nám nic jiného nezbývá. Přichází
klasický kolotoč – pasová kontrola, průchod rámem, rentgen zavazadel. Po deseti
minutách dostávám razítko do pasu a razím si to směrem zpět k autobusu.
Počkat, kde je Michal?! Šel celou dobu za mnou a najednou zmizel? Zuřivě se
rozhlížím. Spatřím ho, jak na mě v doprovodu dvou celnic (muž – celník,
ženská – celnice?) zběsile mává a ukazuje, abych se hned vrátila. Dámám se totiž
nelíbí, že má v batohu tolik alkoholu (0,5l slivovice a 0,7l absintu) a
chtějí po nás zpáteční letenku a čestné slovo, že alkohol je výhradně pro nás.
Uf, zapotili jsme se, ale nezastřelili nás, alkohol nám zůstává a do Malajsie
nás nakonec pouštějí!
Po pěti (kvalitně
prospaných) hodinách vystupujeme kousek od hlavního autobusového nádraží
v Kuale a mě se jímá panika. Kamarád, u kterého spíme, mi totiž cestu
k němu popisoval jako největší dopravní horor a Michal bezvýhradně trvá na
cestě hromadnou dopravou. Naštěstí mezi mnou a Vojtou došlo ke komunikačnímu
šumu a vychází najevo, že naše cílová stanice leží na stejné lince metra jako
autobusové nádraží. Haleluja, nebudu ztracená a šílená strachy v Kuale! Vyzvedáváme
si u Vojty v práci klíčky a i přes dvojí vysvětlování cesty (Ampang parkem rovně, za Bank of China
doprava do kopce, na téčku doleva, projděte znásilňovací uličkou a jste tam)
chvíli bloudíme. Ono totiž „téčko“ není tak úplně téčko, ale neva, na nás si nepřijdou!
K Vojtěchovi domů nakonec dorazíme a rovnou mu přepadáme sprchu, pračku a
wifi. Po zkulturnění a posilnění osvěžujícím Guinessem vyrážíme do víru
velkoměsta.
 |
| Svatá trojice O:) |
 |
| Věděli jste že Alžběta II. ráda doutníky? |
Stejně jako
Singapur i Kuala Lumpur je značně multi-kulti (asi jako každé větší město).
Obědvali jsme turecký kebab, ke svačině měli irské pivo a večeříme v pouličním
čínském bistru. Kluci to rozjíždějí ve velkém a popíjejí místní „whisky“
s limetkovým džusem. Já jsem trapačka na antibiotikách, ale v tomhle
případě mě ani nemrzí, že se nemůžu připojit. K jídlu nám hostitel
objednává pečeného rejnoka, platýse se zeleninou a „smažený mrkvový koláč“.
Také jsme se děsili, ale ve skutečnosti je to mnohem chutnější. Jedná se
vlastně o jakýsi ředkvový „koláč“, připravovaný z rýžové mouky spařené s vodou
a nastrouhané ředkve daikon (velká bílá dlouhá ředkev). Tento „koláč“ se poté
rychle osmaží s vejci, klasickou ředkvičkou a další libovolnou zeleninou,
která je zrovna po ruce.
 |
| Rejnok! |
 |
| Platýs! |
Cestou zpátky k Vojtovi
si kupujeme snad nejdražší láhev vína ve svém životě (asi 300 Kč). Jo
v Malajsii je holt chlast drahej. (Ještěže za pár dní navštívíme ono
známé Langkawi s ještě známějšími dutyfree shopy!) Večer trávíme u bazénu
a užíváme si společnost kamaráda, kterého jsme konečně mohli navštívit
v jeho novém domově.
 |
| P.s.: I za ty prachy bylo to víno bylo hnusný |
Žádné komentáře:
Okomentovat