Šumavský motovýlet

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme už jsme tu!

To, že jsme nezmokli není zas až tak úplně pravda, protože ačkoli jsem pobyt na Lipně kvůli počasí o týden posunula, beztak jsme si to v sobotu dopo vyžrali. A jelikož nemám úplně košér moto-boty, tak mi do těch mých nateklo (ono jak to hezky steče po té nepromokavé bundě a kalhotách, tak si to do bot cestičku najde snadno). Avšak velebme hospodu U Černého vlka v Borové Ladě, ve které na plné obrátky topily staré Burianky a než jsme s Michalem ztrestali oběd (borůvkové knedle, mňaminy mňam), botky s ponožkami uschly a mé zdraví bylo protentokrát zachráněno!

Myslím, že nemá smysl nijak hluboce vysvětlovat mou soví náklonnost. Pakliže přeci jen tato informace někomu unikla, tak potvrzuji, ano - miluji sovičky. Všeobecně mám raději zvířata než-li lidi. Lidi nesnáším a nestydím se prohlásit, že tahle planeta potřebuje další pandemii a že přelidnění je v současné době jedním z nejzávažnějších globálních problémů. Zpátky k sovám. Proč sovy? Sovy nejsou, čím se zdají být. Díky své jedinečné anatomii dokáží otočit hlavu o 270 stupňů aniž by si poškodily tepny či zastavily přívod krve do mozku (a to díky tomu, že mají v jejich krčních obratlích jsou mnohem větší otvory než u jiných ptáků a také, že tepna, která vede do mozku se postupně rozšiřuje). Jejich oči jsou nejdokonalejší mezi ptáky. Mimo jiné slyší i ultrazvuk a společně s krkavci a papoušky disponují nejdokonalejším mozkem s nejrozvinutější mozkovou činností. Jsou prostě super a Hůůůů :D

Soví voliéry Borová Lada

A protože jsem právě takovýto extrémní sovomil, nemohla jsem nenavštívit největší soví voliéru v ČR v Borové Ladě. Jedná se o expozici obecně zákonem chráněných sov žijících na našem území, umožňující je pozorovat ve svém přirozeném prostředí. Je to prostě kus lesa, který je jen zastřešený sotva postřehnutelným pletivem. Samozřejmě jsou zde i menší voliéry, které chrání menší sovičky od větších sov a zabraňují sovím street fightům. A i přesto, že má favoritka sova pálená měla zrovna dovolenou, byla jsem doslova u vytržení. Taková koncentrace sov! <3

Poté, co mě Michal nekompromisně odtáhl ze sovích voliér a přikurtoval k motorce, jsme vyrazili směr Kubova Huť, odkud jsme začali stoupat skrz Boubínský prales na jeho nejvyšší vrchol Boubín a přilehlou rozhlednu. Upřímně, byli jsme lehce zklamaní. Naše očekávání byla pravděpodobně příliš vysoká a nejspíš jsme viděli moc prehistorických filmů (kruciprdel, to jsem jediná, kdo čekal les jako z Návratu do pravěku?!). Další věcí, která mě zklamala, byl všudypřítomný bordel. Neušli jsme ani deset metrů abychom neviděli povalující se obaly od sušenek, cigaret, ochcaných kapesníků či připosranou plínu (fakt). Lidi jsou dobytci. A aby toho nebylo málo - jen malá část návštěvníků Boubína si byla vědoma staré lidové moudrosti, že v lese se nekřičí. Nehuláká. Neřve. Smutné je, že za skupinou uřvaných smradů se táhnou jejich rodiče, kteří nehnou ani brvou, natož aby se obtěžovali své ratolesti napomenout. Stáhnout z kůže a hodit do slaný vody.

A když už jsme tedy byli na Lipně, nemohli jsme si odpustit návštěvu vychvalované Stezky korunami stromů. Před třemi lety, za 60 dní, vyrostla v Lipně nad Vltavou ojedinělá dřevěná rozhledna, která návštěvníkům poskytuje výhled na široké okolí a originální zážitek. Samozřejmě, než se z parkplatzu dostanete k samotnému vstupu Stezky, musíte si pěkně odfunět 1,5 km na kopec, na kterém je postavena. (Pokud nejste chudí jako my, můžete se tam nechat vyvézt lanovkou. Ale to není taková prdel a nedá se u toho tak pěkně nadávat). Návštěva tohohle zařízení skutečně stojí za to. Výhled je boží, stezka zábavná a nenáročná a není vůbec od věci se cestou zpět na parkoviště zastavit a ozkoušet místní bobovou dráhu.

Stručně a jasně - nejraději bych potlačila poslední kousek zodpovědnosti v těle, a zůstala někde v šumavských lesích, objímala stromy a dlouze diskutovala s místními opeřenci, než-li se vrhala na učení ke státnicím, přípravám na lekce angličtiny a klasické fungování. Neva. Nejsem přeci žádné máslo. To dám!

Řekli byste, že týhle kočce bylo už 22? 

Proč Dita tak strašně lže?

HuHuBlog se opět probudil. Nebo se o to alespoň po plus minus půl roce pokouší.

Zaslíbená patnáctka je tu a já už si několikátý den v řadě za sebou říkám, že by nebylo od věci shrnout si rok 2014. 

Po zakončení druhého ročníku mého oslňujícího studia na VŠ a přežití celých 5 měsíců na otřesné a strašidelné ubytovně jménem Královka, jsem se s mou drahou polovicí přestěhovala do drsného města na ještě drsnějším severu - Mostu! Kupodivu jsme se usadili i v oblasti, která není osidlována místními domorodci, poněvadž ti se soustřeďují v místních rezervacích, které není radno navštěvovat bez doprovodu velkého svalnatého muže, velkého hladově vyhlížejícího psa či bez vlastního rychlého páru nohou. Anebo velkého hladově vyhlížejícího svalnatého muže s rychlým párem nohou. 

Vyhne-li se člověk těmto místním ghettům, je Most ve finále docela pěkné město (např. minimálně dvakrát týdně potkávám skupinku oděnou ve svítivě oranžových vestách skutečně uklízející okolí!). Samozřejmě bez jednorázových eskapád s místními pošuky by to byla nuda, takže se musím podělit o zažitý rozhovor s podivně rozjařeným, močícím mužem (ne, opravdu jsme ho neznali, ačkoli se nás vehementně snažil přesvědčit). Úžasný byl také tramvajový monolog jakéhosi "cizince" (s překvapivě dobrou češtinou, na to že tu byl teprve třetí den), který nám tvrdil, že absolvoval v Cambridge (to je jako v Anglii abyste věděli), je velmistrem Krav Maga a rozhodl se najít si v práci v Mostě (ano, Most je známý tím, že sem za prací táhne spousta rodilých angličanů a mimo jiné absolventů Cambridge).

Po krátké aklimatizaci v městě neočekávaných absurdit a omezených nemožností jsem se s Michalem vydala poznávat krásy jihozápadního Turecka (původně jsme však měli projet Maďarsko na motorce. Proč to nakonec dopadlo, jak to dopadlo je psáno zde).

S příchodem podzimu a začátku pracovních i studijních povinností jde sranda poměrně stranou. Na konci září jsme si udělali kratinký výlet do Milána a Turína a poté už jsme jen pracovali a studovali :'(   

TO SE ALE TENTO ROK ZMĚNÍ! Muhehehe ("démonský smích"). Pakliže se mi povede skutečně odstátnicovat a obhájit bakalářku, která momentálně sestává ze čtyř neschválených normo stran, bude červenec měsícem dalekých dobrodružství, indického oceánu a rovníkového vedra! 

Fuck the fucking fuckers...

Možná jste si za tu dobu, co mě někteří znáte (někteří také ne, ale věřte mi, z toho, co se ke mě doneslo, tak prý není o co stát), že jsem tak trochu prolhaná a když jsem cca před třemi měsíci slíbila, že příspěvky budu přidávat častěji, tak mi splnění tohoto slibu jaksi taksi proklouzlo mezi prsty. Joo, život néjni peržičko.

A co všechno za tu dobu své blogískové neaktivity Dita stihla?

Napsala dvě seminární práce. Z toho jednu si učitel ještě ani nepřečetl a druhou mi jiný učitel poslal obratem zpátky, kvůli údajnému plagiátorství a nedodržení tématu. Ehm, plagiátorství? Jak mám krucibrko napsat něco originálního o Kantovi, když mu zaprvé pořádně nerozumím a zadruhé ty pasáže jeho knih, kde mu je jakž takž rozumět cituje každej druhej postiženej psaní seminární prací na nějaký filosofický předmět. Grrr, zuřím, poněvadž mám jakési svrbění, že mě stejně donutí tu práci komplet předělat. 

Totálně se ztrapnila během celých 2 minut, které jí poskytla profesorka v rámci prezentace před třídou. Po dvouminutovém koktání a lapání po dechu ji očividně přešla chuť ukájet se nad mým trápením a normálně mě o týden odročila! To se dělá?! Mě se taky protiví na Lady Dart Vader koukat a vydržím to každý týden hodinu a půl. Brrr...

Stihla být mocinky ošklivá na majitele horror ubytovny, ve které přebývá, protože ji ser...ehm štvou podmínky, ve kterých musí žít. Ono nestačí, že je tady taková zima, že jsem před chvílí měla pocit, že kolem koše proběhl tučňák, že minimálně třikrát do týdne v hospodě pode mnou ožralý individua vejou Jóóžin z bážin, že teplá voda teče jen po odříkání kouzelné formule, zapálení žíně jednorožce a vypití panáka krve 14 leté panny (která se v dnešní době vážně těžko shání), že má pokojová lednička neustále prozpěvuje songy od Daft Punku, ale ještě k tomu abychom se tu bály, kdy nás v pokoji navštíví podivné rozvrkotočené individuum z pokoje 11 v trenkách a se zastřeným pohledem. 

Ach, hned se cítím lépe. Jsem prostě malá, chytrá sovička, která ví, že držet v sobě veškerou zlobu nemá smysl. Což mi připomíná, že si nutně musím opatřit ochočenou lišku. Anebo jen odchytím toho tučňáka co tu pobíhá. 

P.s.: Mí drazí rodičové, já vím, že nemáte rádi, když jsem sprostá. Ale přeci jen, je lepší abych si vztek vybila na klávesnici než na spícím Hobitovi? 

I'm back!

Ano! Já i Soví hnízdo jsme stále naživu a plně funkční. Od mého posledního příspěvku sice uplynul minimálně měsíc a od té doby jsem nenapsala ani čárku, protože toho prostě bylo nějak MOC.

 Já nevím jak vy, ale osobně nejsem milovník Vánoc. Je to mě, jakožto člověka s úzkostnou panickou poruchou (čti minipsychouš), lehce stresující období. Má drahá maminka si přeje mít vše hezké, uklizené a připravené na svátky, takže zhruba 3 týdny před Vánoci doma šurdíme více než obvykle ("Nemám raději ještě utřít prach za kamny, kdyby nám tam třeba někdo chtěl nakouknout?"). Samozřejmě, vše děláme úplně (a samozřejmě schválně) špatně, takže "By bylo asi nejlepší, kdybych si to všechno udělala úplně sama!", což se za zhruba 5 minut změní v "Snad si nemyslíš, že to tu budu uklízet celé sama?". Ještě, že Vánoce jsou jen jednou do roka a letos jsem se tomu díky Erasmu z velké části vyhnula. Ale tak chápu, že každá maminka to doma chce mít na Vánoce krásné a naklizené, a žádná nebudeme jiná. Jenže, pominu-li tyhle uklízecí vrtochy, stále mi zbývají trable s balením dárků (Nobelovku tomu, kdo vymyslel dárkové taštičky!). Když se totiž rozdávala zručnost, tak já jsem pravděpodobně stála ve frontě na "Stěží pochopitelný smysl pro humor" anebo "Je libo vlasy v kvalitě koňských žní a pleť jako tankodrom?". Tudíž v případě, že mi dojdou dárkové taštičky, postupuji dle starého a osvědčeného moudra: "Nedrží-li to tvar - není tam dost lepicí pásky!". Nu což, papír se stejně zmuchlá a vyhodí (ehm ... pardon ... vytřídí samozřejmě!) a obdarovanému se alespoň prodlouží napětí. 

Nicméně, Vánoce jsem ve zdraví přežila, přejedla jsem se vynikajícím domácím cukrovím, bramborovým salátem a řízky (konečně jiný maso než losos!), obdarovala rodinu dárky z Norska a sama byla obdarována úžasnými maličkostmi i velikostmi (se sovami i bez sov). 

A abych se vymluvila i z těch 3 týdnů, které už uběhly od Novoročních oslav, tak raději píši jen "ZKOUŠKOVÉ". Ne, že bych se od rána do večera šprtala, to je proti mé lenosti i přirozenosti, ale plus zkouškové mám na krku ještě byrokracii ohledně Erasmu a obíhání fakultních koordinátorů, aby mi byly uznány předměty z Norska a byly převedeny kredity ("Kredity budou stačit"). 

Toť vše od Dity, která se už se cítila trapně za to, jak zanedbávala svůj HuhuBlog a taky potřebovala nějaký prostor, kde by se mohla vypsat. Díky všem, kteří jste dočetli až sem a slibuji, že na další článek nebude potřeba čekat více jak týden. 

Zaslaná nolská pošta

Chystáte-li se někdo z Vás v blízké době či daleké budoucnosti navštívit Norsko nějak dlouhodobě (tzn.: nebudete pouze přijímat a odesílat pohledy), doporučuji obalit nervy a vyzbrojit se svatou trpělivostí před každou návštěvou pošty. Tím samozřejmě nenaznačuji, že  Česká pošta je nějaký extra kalibr!

Svou první, relativně úsměvnou, zkušenost s norskou poštou jsem nabyla pár dní po příletu. Chystala jsem se poslat dopis domů do Čech a protože jsem nevěděla, kde koupit známky, tak jsem si myslela, že nejjednodušší bude, zajít s dopisem na poštu. Chyba! Paní za pultíkem na mě koukala jako bych právě spadla bůhví odkud a nechápavě se mě ptala, jestli je Česká republika v Evropě. Po mém přitakání, že Česká republika skutečně v Evropě je, si mě prohlížela s o to větším zájmem.

Další zkušenost, která tak úplně nesouvisí s norskou poštou, jsem naštěstí nezískala já, ale má drahá spolubydlící Verča, jejíž neskonale ochotná maminka se nám po měsíci přežívání v Norsku rozhodla poslat balík s jídlem (juchů!). A abychom tu ten balík měly rychle a bez problémů rozhodla se nám do poslat přes společnost DHL. Bohužel, v norské společnosti DHL velí pravděpodobně banda tupých orangutanů, protože balík Verče odmítali z Osla poslat, protože cituji :"Nemáme tu Vaše občanské číslo a tudíž nevíme jestli Vám ten balík můžeme přeposlat. I přesto, že adresa, jméno i informace, které o tom balíku víte jsou naprosto správně." Naštěstí po několika telefonátech a mailech balík v pořádku dorazil!

Třetí a já upřímně doufám, že poslední zkušenost s Norskou poštou jsme získaly dnes. Opět problém z balíkem, opět posláno přes DHL (naivně jsme si myslely, že tentokrát už všechny potřebné informace mají), ale tentokrát pozor! - už dělá brykule i pošta. Jak jsem již naznačila, i s tímto balíkem byl opět problém, protože opět chyběly Veroničiny informace. Naštěstí po pár dnech DHL vše našla, balík poslala dále a za pár dní e-mailově oznámila, že balík čeká na poště. Fajn. Když jsme se na poště řekly, že tu máme balík z České republiky, paní za pultíkem se laxně začala hrabat v obálkách a nechápavě kroutila hlavou "Co to asi je za divnou společnost, ta Česká republika." Po pár minutách nás poslali pryč se sdělením, že takový balík tu nikdy nebyl. Asi nemusím dál rozepisovat, co na Veroniku čekalo ve schránce po příchodu domů - oznámení, že balík od dnešních 10.00 čeká na místní poště!

P.S.: Zatímco já tu zuřivě dodatlovala toto krátké počtení, Veru stále medituje ve svém pokoji.