Češky v Oslu

Poslední norská výprava. Původně jsme se s Veru rozhodovaly mezi Bergenem a Oslem, ale Oslo ve finále vyšlo finančně lépe a přeci jen, je to hlavní město a údajně i nejdražší město světa. 

Naše tříčlenná výprava sestávající ze dvou sexy brunetek Češek a jedné vysoké blond Kanaďanky se vydala na cestu ve středu v 21:08 klasickým motoráčkem (to je takový ten vlak, který staví každé tři minuty na každé křižovatce). V Trondheimu, stále plny nadšení z výletu, jsme přestoupily do luxus-nočního expresu "Trondheim - Oslo" a pokračovaly vesele dále. Bylo sice fajn, že jsme dostaly spinkací balíček, který obsahoval úža-teplouškou deku, nafukovací polštářek, špunty do uší a spací masku, ale co si budeme podívat, spaní ve vlaku není žádná hitparáda. Obzvláště je-li ten vlak narvaný k prasknutí (zrovna v tento den se všichni z celého Norska rozhodli jet do Osla) a vy musíte spát v sedě na jedné sedačce. Né, že bych chtěla nadávat na sedačky v norských vlacích. To vůbec. Pohodlná, polohovací křesílka - co bych za ně v Čechách dala! Ale přeci jen by bylo tak trochu lepší moc se natáhnout a dopřát odpočinek zádům. První dvě hodiny jsem úspěšně okupovala volnou dvousedačku přes uličku, ale z mého spacího ráje mě poté vyhodili zlí přistoupivší Norové. Rozhodla jsem se tedy ustlat si na zemi pod Verčinou sedačkou - taky na prd. Neustále mi někdo zakopával o nohy (přitom jsem tam ležela zmáčklá jak sardinka! Nevím, jak se to těm lidem pořád dařilo?!) a byla mi zima. Do Osla jsem tedy dorazila zkroucená jak paragraf, ale kupodivu odpočatá i přesto, že jsem dohromady naspala všehovšudy 3 hodiny.

Levanger-Oslo: 593 km

V osm hodin ráno jsme se tedy vydaly na obhlídku města. Na rozdíl od Levangeru (ve kterém je ještě v půl desáté dopoledne tma jako v pytli) v Oslu už svítalo. První dojem z ranního osloského centra (podle PČP je přídavné jméno od Osla Osloský :D ) byl: "Podvedli nás! Jsme v Berlíně!". Všude kolem Vás jsou vysoké kancelářské budovy s blikajícími cedulemi a Vy se snažíte prodrat ke stánku s jízdenkami, davem´obrýlených kravaťáků s kufříky. Naštěstí o pár ulic dále jsme narazily na báječnou pouliční cikánskou skupinu, která dojem upjatého Berlína rozbila. Po obhlídce centra, královského paláce (před kterým mimochodem stojí socha nápadně podobná našemu Svatému Václavovi) jsme se vydaly směrem k místnímu přístavu a opeře (ano, opera byla tak trochu na druhé straně přístavu, ale já jsem nikdy netvrdila, že jsem kamarádka s mapami). Ve finále jsme tam stejně dorazily a díky mému orientačnímu smyslu pro humor jsme navíc viděli krásný osloský přístav. 

Veru visící na kotvě. Kdybyste jen viděli, jakou práci jí to dala se tam vyškrábat a co teprve udržet!

Když jsme tedy konečně našly tu zatracenou operu, zjistily jsme, že tahle není jedinečná jen tím, že vypadá jako plovoucí kra, ale že se po ní dá i chodit! Jakože vážně chodit. Po střeše! Sice na vlastní nebezpečí, protože to klouže a mohli byste si ošklivě ublížit, ale jak často sakra chodíte po střeše Národní opery v Oslu? Jedno se ale musí nechat a to, že ta střecha byla opravdu zrádná potvora. Architekt se kupodivu vyřádil a sem tam lišácky jen tak umístil schůdek. Kupodivu jsem i já, známa svou překypující šikovností, obstála a operu slezla ve zdraví. 

A protože nás už začínaly bolet nožičky a cítily jsme se býti vymrzlé z courání po Oslu, nasedly jsme na městský autobus číslo 30 a vyrazily směr poloostrov Bygdøy. 

Poloostrov Bygdøy je známý tím, že na něm nachází většina oselských muzeií. My navštívily muzeum polárních expedic Fram a muzeum Kon-Tiki. Že nejste zrovnafanoušci polárních expedic či magorů, kteří se rozhodnout přeplout Pacifik a následně i Atlantik na voru? Nevadí! Jak muzem Fram tak Kon-Tiki mají úžasné interaktivní exhibice, které na dost dlouhou dobu zabaví jak malý zdivočelý haranty tak i dospělé inteligenty. A navíc - komu by se nelíbilo prolézt si komplet dvě obrovské polární plachetnice či zakusit jaký je život (a zima!) na polární výpravě? O muzeu Kon-Tiki bych mohla napsat zvláštní článek, protože poslední dobou hltám vše o Thoru Heyerdahlovi, jeho výpravách a poznatcích (věděli jste, že spolupracoval s Pavlem Pavlem?!), a proto snad raději napíšu jen, že to bylo asi to nejúžasnější muzeum, ve kterém jsem doposud byla !!!

Zachovaná kráska Fram, se kterou na přelomu 19. a 20. století Amundsen prozkoumával Arktidu.

Po návštěvách muzeí jsme s Veru ještě stihly nastoupit do špatného autobusu, dojet na druhý konec Osla a zpátky, vidět Vigeland park s úchylnými sousošími, nakoupit pár suvenýrů, najíst se a napít z ochutnávek na Prvním Norské Vánočním trhu a dát si nejlepší (a nejdražší) pizzu v životě. Po tomto vyčerpávajícím maratonu jsme se vděčně doplazily do vlaku a s hřejivou radostí, že alespoň protentokrát jsme každá vyfasovala volnou dvousedačku, jsme doslova padly za vlast.

V Oslu mají v obchoďácích velký a zlý hlídací psy