Cestování a očkování

Už v předminulém článku jsem se zmínila o tom, že bych se jednou ráda rozepsala na téma očkování. Respektive očkování před výjezdem do zahraničí, potažmo do nějaké té exotiky. 

Cestování se mnou má jednu bezvadnou výhodu - svého parťáka neustále bavím, protože na každé cestě mě bolí něco jiného. Když jsme se před třemi lety rozhodli jít posledních cca 300 km El Camina, první týden to byly plosky, kolena, puchýře a díky neustálým změnám tlaku mi často tekla krev z nosu (bezva kombo). Následoval týden relativní pohody a v Madridu to byly pro změnu žaludeční křeče. Což by nebyla zas až taková trága, ale když cestujete stopem není úplně žůžo každou čtvrthoďku odbíhat na benzínkové wc a doufat, že vás to nechytne u nějakého milosrdného řidiče v autě. 

Do Itálie jsme jeli na motorce, a tak mě (jakožto batoh) pro změnu bolela krční páteř a sedinka. 

Slovensko kromě hysterického záchvatu pláče a zoufalství kdesi v lesích u Rájeckých teplic proběhlo také v klidu. 

Norsko jsem přežila také bez zdravotní újmy (pár kocovin ještě nikoho nezabilo). I když si vlastně vzpomínám, že jsem na jedné párty chtěla zamachrovat a předvést provaz (takový ten gymnastický prvek, který vypadá jako byste si chtěli velice nepohodlně sednout na zem) a natáhla si dvojhlavý sval stehenní. Bolelo to jako kráva následující dva měsíce. Nejvíce při sezení. 

Na dovolené v Turecku jsem si pořídila pouze lehký úpal při prozkoumávání Hierapolis. V červenci. Přes poledne. Ano, maminka mi kladla na srdce ať nezapomenu kšiltovku. Michal mi taky říkal, ať si vezmu něco na hlavu. Nechci říct úplně na plno, že jsem blbeček s děravou hlavou, prostě jsem jen spoléhala na svou úžasnost a pohotovost v extrémních situacích :D. 

SWAG !

To byl velice vyčerpávající výčet části našich výletů, k lepší představě toho, jakou má Michal svatou trpělivost. Nicméně jedinou věcí, kterou jsme doposud před cestami museli řešit bylo maximálně cestovní pojištění a jestli máme dostatek vlhčených ubrousků. Protože jsme si ale na léto 2015 vymysleli procestovat Singapur, Malajsii a Srí Lanku musíme se v současné chvíli potýkat ani ne s tak nepříjemnou jakožto drahou skutečností - očkováním. 

Každý správný skaut ví, že jakmile se chystá vyjet za hranice staré dobré matičky Evropy, bylo by záhodno zjistit si, nevyžaduje-li jeho vysněná destinace nějaké povinné očkování. Tam kam se chystáme my žádné povinné není (pakliže necestujete ze zemí s výskytem žluté zimnice), nicméně několik doporučených ano. Vzhledem k tomu, že se budeme stravovat z místních zdrojů, bylo pro nás jasnou volbou zvolit očkování proti břišnímu tyfu. Bříšní tyfus je takové zábavné bakteriální onemocnění bříška, kterému bychom se rádi vyhnuli. Stejně tak nestojíme ani o žloutenku A a B, které jsme si nechali píchnout také. Poslední očkování je proti vzteklině. V centru nám ho vymlouvali a argumentovali tím, že přeci nebudeme sahat na žádná nemocná zvířata. Samozřejmě, ale co když si budou chtít sáhnout na mě, nedejbože ochutnat! Ke vzteklině chovám značný respekt, jelikož ta je jako jediná 100% smrtelná. 

Světový výskyt vztekliny

Samotné očkování poté probíhá jednoduše, trapně a nudně. Přijdete, nahlásíte, necháte se opíchat. Po aplikaci jste místo obrázku obdarován účtem a poté ještě musíte čekat 30 minut v čekárně pro případ, že by se vám udělalo akutní nevolno. Mezitím doktor vypisuje informace do mezinárodního očkovacího průkazu a kolemjdoucí na vás házejí opovržlivé ksichty, protože sedíte vedle cedule s nápisem Anonymní HIV testování. Jste-li chcípák jako já, strávíte následující den s bolestí svalů či průjmem.