Letíme do Asie, část II

Dobré poledne, Čechy. 

Dobrou noc, Turecko. 

Dobré ráno, Srí Lanko. 

Po výstupu z letadla mám pocit, jakoby mi někdo přes obličej plácl horký ručník a foukal přes něj fénem. Vzduch se ani nehne a hnu-li se já, potím se i na řasách. Wow to je maso, ale co, nejsem žádný máslo, zvyknu si. Kroutím se jako žížala a utíkám na záchod. Ou…díra v zemi a dvě šlapky. Nu což, i na to si budu muset zvyknout. Proč je tu ale všude tak neskutečně mokro? Vodu z kohoutku si raději odpustím a raději kupuji předraženou letištní balenou. Podělím se s Michalem o lehký šok ze záchodů a jdeme rozměnit peníze. Nestihneme se ani pořádně rozhlédnout po příletové hale a už na nás ze všech stran volají taxikáři a tuktukáři: „Hello, sir, where are you going?“ „Hello, you need a tuk tuk?“ Z počátku se nabízejícím snažíme klidně vysvětlit, že o jejich služby nestojíme a že bychom se do přilehlého Negomba raději dopravili autobusem. Načež nám poněkud rozporuplně odpovídají, že nejbližší zastávka je vzdálená dva, čtyři později dokonce pět kilometrů a cesta bude trvat nejméně dvě hodiny. Já se nechávám trochu zviklat, nicméně Michal je drsný jako šmirgl a trvá si na cestě autobusem. Tuktukáři a taxikáři nás rozčilují. Jdeme k pánovi v uniformě, který nám ukazuje směr k nejbližší autobusové zastávce. Po čtvrt hodině chůze a zhruba stovce odmítnutí tuktukářů máváme na autobus směr Negombo a konečně se také vezeme. Abychom se ale dostali do části, ve které se nachází náš hostel, musíme jednou přestoupit na Negombském autobusovém nádraží. Cesta trvá všehovšudy hodinu a za oba cestující platíme v přepočtu 30 korun českých (tuktuk by nás vyšel nejméně na 400). Wohoo, jsme dobrý! Ubytováváme se v hostelu a jdeme se porozhlídnout k moři. K mému zděšení se jedná o dlouhý pás odpadků, zevlujících místňáků, toulavých psů s prašivinou a uřvaných vran vyzobávajících delikatesy z hnijících odpadků. I přesto, že pláž je jedno velké smetiště, jdeme se koupat, cestou do hostelu povečeříme své první kari s rýží a večer odevzdaně padáme za vlast.

Tuk Tuk je drobné tříkolové vozítko, které dokáže vyvinout vskutku překvapivou rychlost a pojmout mnohem více, než jen dva pasažéry

Na první pohled to sice nevypadá...

...ale Negombo Beach není pro rekreaci úplně nejvhodnější.

Škola

Na pláži bydlí většinou sušiči ryb s rodinami

Druhý den se probouzím se spásnou myšlenkou, že celé městečko přeci nemůže být tak hnusné, jako se mi zdálo včera při cestě autobusem a návštěvě pláže. Mýlím se. Negombo je nejhnusnější město na Srí Lance, které jsme navštívili (ještě Kurunegala je hnusná, ale ta si skóre o trošku vylepšila obřím Buddhou nad městem). Město je to velice chudé a valná většina obyvatel jsou římští katolíci (náhoda?). Jsem oslněna místním ovocným trhem a poprvé jím rambutan a piji vodu z mladého kokosu. Poté se nechávám ukecat Michalem a jdeme navštívit místní slavný rybí trh. Slavný, protože se jedná o největší rybí trh na Srí Lance. Avšak jsem posera s citlivým čumáčkem a Michal mé konstantní navalování na zvracení komentuje tím, že by ze mě byla mizerná lesba. Dělám, že ho neslyším a snažím se prokličkovat mezi prodejci rychlostí blesku k čerstvému vzduchu. I přesto jsem však vděčná za úžasnou zkušenost. Čerstvější ryby nikde jinde nenajdete. 
Zbytek odpoledne trávíme v centru Negomba, kde obědváme tak pikantní kari s pol sambol (pikantní červená pasta z nastrouhaného kokosu a chilli), díky kterému mám pocit, že jsem si popálila jícen. Michal se mi směje a po zbytek dne mi říká Lelku. Je to neřád. Přemýšlím, že ho tu nechám.
K večeru se vydáváme s lahví moravského vína k oceánu, pokochat se západem slunce. Ještě než slunce zapadne, jsme příjemně cinklí, moudře hovoříme a shodujeme se na tom, že Srí Lanka je vlastně malý ráj. Špinavý, rušný ráj. Po zmizení žlutooranžového puchýře se odebíráme k večeři. Rozhodneme se pokračovat v popíjení a ochutnáváme místní pivo Lion, které má 8,8%. Zvládneme dvě (jedna lahev má 650 ml) a druhý den odlétáme směr Singapur opět s kocovinou jako řemen. 

Rybí trh v Negombu je největší na Srí Lance

Sušené ryby jsou levnější než ty čerstvé

Budeš blinkat? 

Děkujeme Habánským sklepům za pomoc při vytváření atmošky 

Letíme do Asie, část I

To jsme si tak po Vánocích s Michalem řekli, že když už máme toho Vojtěcha v Malajsii, nebylo by  od věci sbalit batůžky a zaletět se seznámit s madam Asií. Ze začátku jsme chtěli vychytat co nejlevnější letenky Praha-Kuala. Čekali jsme a čekali, až jsme se přemlsali a ceny letenek naopak aby začaly klesat, se rozhodly růst. Není na co čekat! Jestli skutečně chceme v létě někam vyrazit, musíme kupovat hned! Po několikahodinovém čučení do monitorů jsme se nakonec rozhodly pro koupi zpáteční letenky Praha-Colombo a Colombo-Singapur. Takto jsme každý vyplázli 17 000 s tím, že během půlroku, který máme před sebou, nějak vykoumáme nejideálnější cestu do Kualy za Vojtou. Samozřejmě ubytování, autobusy, výlety jsem bookovala a zjišťovala 10 dní před odletem. Žádnej stres. Klid. Ono se ve finále beztak ukázalo, že mít vše nalajnované dopředu není úplně ideální. Prvních čtrnáct dní nám vše šlapalo jako na drátkách, než nám kvůli řidiči autobusu, který si musel dělat žrací přestávky, uletělo letadlo. Ale to už předbíhám…

O očkování a o tom, jakým (sociálním…ehm…nízkorozpočtovým) způsobem cestujeme, jsem již psala tu a tu a tudíž se můžu rovnou plynule přesunout k začátku našeho čtyřtýdenního putování.

Říká se, že nejhorší kocovinu můžete zažít v letadle. Je to pravda! Měnící se tlaky, horko, řvoucí děti, zima. Prostě peklo  A přitom ten předešlý večer byl tak fajn…Nicméně, jedno výrazné doporučení – před dlouhým letem nechlastat! Vlastně nepijte vůbec! A nikdy! Stojí to peníze, ráno je vám zle a občas taky můžete skončit na víkend v nemocnici. Avšak i přes toto mé osvícení jsme si let s kocovinou střihli ještě jednou.

Zpátky k cestě samotné! Zvolili jsme Turkish Airlines z jednoho prostého důvodu – byli nejlevnější. A neprohloupili jsme. Servis na palubě parádní, jídlo mňam-mňam (nemám žádné fotky, kterými bych to dokázala, protože jsem vždy byla tak hladová, že na dokumentaci nebyl prostě čas) a před každou sedačkou byla dotyková obrazovka s rozsáhlou databází hudby, filmů i her. Náš let byl samozřejmě s přestupem a i přes počáteční obavy z devítihodinového přestupu v Istanbulu jsme strávili nádherné odpoledne v historickém jádru města.

Je libo rýží plněnou škebli?

 Atatürkovo letiště má totiž jednu obrovskou výhodu – je přímo na metru, a tudíž se i s jedním přestupem dostanete až k Modré mešitě (tramvajová zastávka Sultanahmet) za tři čtvrtě hodiny. Odtud je to pár kroků k Hagii Sofii (na vnitřní prohlídku je ale potřeba minimálně hodina a půl, takže my jsme si ji obhlídli pouze z venčí)a do Gülhane parku. Máte-li více času, projděte se po Galatském mostu až ke Galatské věži. A až přejdete ten most, nezapomeňte si dát u stánku kebab v housce. Stojí 3,5 liry a je to vážně žrádlo.

Mešita Sultan Ahmed neboli Modrá mešita (1617)

Hagia Sofia neboli chrám Boží Moudrosti (537)

Pro tentokrát jsme letadlo stihli a po nepohodlném jedenáctihodinovém krčení se na sedačkách a pseudospánku jsme se probudili na Srí Lance. O tom prvotním šoku z neuvěřitelného dusna, vlhka, otravných tuktukářů a všudypřítomných odpadků zase příště.

Netoliko že je tma, ale nevidím

Dnes mě pobavily dva vtipy, který se mi vyskytly na facebookové zdi: "Kolik je stupňů? Všechny!" a "Tohle není léto, ale demoverze krematoria." Opět mi to připomnělo mé oblíbené Nory, kteří o Češích říkají, že si z jakékoli neúsměvné situace umí udělat srandu. Jsme prý takové "smějící se bestie". A tím mi navždy budou čecháčci sympatičtí. I když si neustále stěžují, (Je moc vedro. Je moc zima. Včera ten fotbal stál za starou bačkoru. Už ani to pivo mi nechutná. Mě je tak blbě, že nemám ani tužku.) pořád mi je nevrlý Čech sympatičtější než podezřele neustále sluníčková individua za hranicemi (na Srí Lance mě tím rozčilovali echt, ale o tom později). 

Jo, my se smějeme rádi a často. A také se rádi fotíme s bílejma holkama. 

Jedna z mála výhod nečekaných tropů v mírném pásu je, že se na ně dá vymluvit v jakékoli situaci. Nechce se vám uklízet? To je jasný, vyflákněte se na to - je vedro. Nechce se vám vařit? Přeci nebudete postávat v takovém pařáku u plotny - ještě to s váma v tomhle vedru sekne. Nechce se vám ven z domu? Komu by se v tom pařáku chtělo. Ani na plovárnu? Vždyť tam v tomhle vedru bude hlava na hlavě. Nechce se vám na pivo? Tak to už je špatný. Podávejte točenou Plzeň a v případě nenavrácení chuti okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc!

Pravdou je, že dlouhotrvající české tropy začínají mít negativní dopad i na mě, což se odráží i v nestandardnosti tohoto sovího článku. Co si ale budeme nalhávat, nebudu se vymlouvat na počasí jako vy všichni okolo, prostě jsem vyšla ze cviku (občas dumám, na čem asi Dietl jel, že denně napsal 15 stránek. A to i v neděli a o svátcích!). Psát se mi chce. A moc. Denně si v hlavě přeříkám asi tak tři supr-čupr články, nad kterými však večer zlomím hůl, poněvadž by nejspíš připadaly čtivé jen mě. 

A co vlastně teď dělám? Po návratu z Asie jsem si týden válela šunky v Jižních Čechách (nejezděte do Mostů u Kunžaku! Je tam pouze jediná hospoda a ještě v ní točí Bernarda - bleh!) a nyní se už čtvrtým dnem nudím v rodném městě. Nudím se tu dokonce tak moc, že jsem se včera přistihla, jak se těším na návrat domů, protože budu moc uklízet. Fuj! (Ano mami, já vím, že ti můžu uklidit i tady, ale tak...každá na vlastním písečku, jo?). A už si zase stěžuju. Dito, styď se! Venku nádherné počasí, doma klid, nic nemusíš dělat, v sobotu si jedeš juchat na svatbu, do začátku školního roku daleko a ty si beztak vždycky najdeš nějaký problém. 

A co zrovna leží na srdcí vám? 

Víte, že dnešní den je také Mezinárodním dnem slonů?