Letíme do Asie, část I

To jsme si tak po Vánocích s Michalem řekli, že když už máme toho Vojtěcha v Malajsii, nebylo by  od věci sbalit batůžky a zaletět se seznámit s madam Asií. Ze začátku jsme chtěli vychytat co nejlevnější letenky Praha-Kuala. Čekali jsme a čekali, až jsme se přemlsali a ceny letenek naopak aby začaly klesat, se rozhodly růst. Není na co čekat! Jestli skutečně chceme v létě někam vyrazit, musíme kupovat hned! Po několikahodinovém čučení do monitorů jsme se nakonec rozhodly pro koupi zpáteční letenky Praha-Colombo a Colombo-Singapur. Takto jsme každý vyplázli 17 000 s tím, že během půlroku, který máme před sebou, nějak vykoumáme nejideálnější cestu do Kualy za Vojtou. Samozřejmě ubytování, autobusy, výlety jsem bookovala a zjišťovala 10 dní před odletem. Žádnej stres. Klid. Ono se ve finále beztak ukázalo, že mít vše nalajnované dopředu není úplně ideální. Prvních čtrnáct dní nám vše šlapalo jako na drátkách, než nám kvůli řidiči autobusu, který si musel dělat žrací přestávky, uletělo letadlo. Ale to už předbíhám…

O očkování a o tom, jakým (sociálním…ehm…nízkorozpočtovým) způsobem cestujeme, jsem již psala tu a tu a tudíž se můžu rovnou plynule přesunout k začátku našeho čtyřtýdenního putování.

Říká se, že nejhorší kocovinu můžete zažít v letadle. Je to pravda! Měnící se tlaky, horko, řvoucí děti, zima. Prostě peklo  A přitom ten předešlý večer byl tak fajn…Nicméně, jedno výrazné doporučení – před dlouhým letem nechlastat! Vlastně nepijte vůbec! A nikdy! Stojí to peníze, ráno je vám zle a občas taky můžete skončit na víkend v nemocnici. Avšak i přes toto mé osvícení jsme si let s kocovinou střihli ještě jednou.

Zpátky k cestě samotné! Zvolili jsme Turkish Airlines z jednoho prostého důvodu – byli nejlevnější. A neprohloupili jsme. Servis na palubě parádní, jídlo mňam-mňam (nemám žádné fotky, kterými bych to dokázala, protože jsem vždy byla tak hladová, že na dokumentaci nebyl prostě čas) a před každou sedačkou byla dotyková obrazovka s rozsáhlou databází hudby, filmů i her. Náš let byl samozřejmě s přestupem a i přes počáteční obavy z devítihodinového přestupu v Istanbulu jsme strávili nádherné odpoledne v historickém jádru města.

Je libo rýží plněnou škebli?

 Atatürkovo letiště má totiž jednu obrovskou výhodu – je přímo na metru, a tudíž se i s jedním přestupem dostanete až k Modré mešitě (tramvajová zastávka Sultanahmet) za tři čtvrtě hodiny. Odtud je to pár kroků k Hagii Sofii (na vnitřní prohlídku je ale potřeba minimálně hodina a půl, takže my jsme si ji obhlídli pouze z venčí)a do Gülhane parku. Máte-li více času, projděte se po Galatském mostu až ke Galatské věži. A až přejdete ten most, nezapomeňte si dát u stánku kebab v housce. Stojí 3,5 liry a je to vážně žrádlo.

Mešita Sultan Ahmed neboli Modrá mešita (1617)

Hagia Sofia neboli chrám Boží Moudrosti (537)

Pro tentokrát jsme letadlo stihli a po nepohodlném jedenáctihodinovém krčení se na sedačkách a pseudospánku jsme se probudili na Srí Lance. O tom prvotním šoku z neuvěřitelného dusna, vlhka, otravných tuktukářů a všudypřítomných odpadků zase příště.

Netoliko že je tma, ale nevidím

Dnes mě pobavily dva vtipy, který se mi vyskytly na facebookové zdi: "Kolik je stupňů? Všechny!" a "Tohle není léto, ale demoverze krematoria." Opět mi to připomnělo mé oblíbené Nory, kteří o Češích říkají, že si z jakékoli neúsměvné situace umí udělat srandu. Jsme prý takové "smějící se bestie". A tím mi navždy budou čecháčci sympatičtí. I když si neustále stěžují, (Je moc vedro. Je moc zima. Včera ten fotbal stál za starou bačkoru. Už ani to pivo mi nechutná. Mě je tak blbě, že nemám ani tužku.) pořád mi je nevrlý Čech sympatičtější než podezřele neustále sluníčková individua za hranicemi (na Srí Lance mě tím rozčilovali echt, ale o tom později). 

Jo, my se smějeme rádi a často. A také se rádi fotíme s bílejma holkama. 

Jedna z mála výhod nečekaných tropů v mírném pásu je, že se na ně dá vymluvit v jakékoli situaci. Nechce se vám uklízet? To je jasný, vyflákněte se na to - je vedro. Nechce se vám vařit? Přeci nebudete postávat v takovém pařáku u plotny - ještě to s váma v tomhle vedru sekne. Nechce se vám ven z domu? Komu by se v tom pařáku chtělo. Ani na plovárnu? Vždyť tam v tomhle vedru bude hlava na hlavě. Nechce se vám na pivo? Tak to už je špatný. Podávejte točenou Plzeň a v případě nenavrácení chuti okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc!

Pravdou je, že dlouhotrvající české tropy začínají mít negativní dopad i na mě, což se odráží i v nestandardnosti tohoto sovího článku. Co si ale budeme nalhávat, nebudu se vymlouvat na počasí jako vy všichni okolo, prostě jsem vyšla ze cviku (občas dumám, na čem asi Dietl jel, že denně napsal 15 stránek. A to i v neděli a o svátcích!). Psát se mi chce. A moc. Denně si v hlavě přeříkám asi tak tři supr-čupr články, nad kterými však večer zlomím hůl, poněvadž by nejspíš připadaly čtivé jen mě. 

A co vlastně teď dělám? Po návratu z Asie jsem si týden válela šunky v Jižních Čechách (nejezděte do Mostů u Kunžaku! Je tam pouze jediná hospoda a ještě v ní točí Bernarda - bleh!) a nyní se už čtvrtým dnem nudím v rodném městě. Nudím se tu dokonce tak moc, že jsem se včera přistihla, jak se těším na návrat domů, protože budu moc uklízet. Fuj! (Ano mami, já vím, že ti můžu uklidit i tady, ale tak...každá na vlastním písečku, jo?). A už si zase stěžuju. Dito, styď se! Venku nádherné počasí, doma klid, nic nemusíš dělat, v sobotu si jedeš juchat na svatbu, do začátku školního roku daleko a ty si beztak vždycky najdeš nějaký problém. 

A co zrovna leží na srdcí vám? 

Víte, že dnešní den je také Mezinárodním dnem slonů?

Mé studijní úsilí

Světě div se! I přestože jsem lemra líná, druhý nejvyšší prokrastinátor (první je krupská štítonoška Bára B.) a jeden celý semestr jsem si výletila na Erasmu, tak i přesto vše letos státnicuji. Jestli jste to zapomněli anebo vás to prostě jen nikdy nijak hluboce nezajímalo, tak připomínám, že studuji AJ SV VZ na PF UJEP. AJ jako Anglický jazyk a literatura, SV jako Společenské vědy a VZ jako Se zaměřením na vzdělávání.

Když jsem se před sedmi lety rozhodovala, kam se vydat po dokončení základky, neuvažovala jsem nad jinou možností než nad gymplem. Za prvé tam šla polovina stávající třídy, za druhé kam jinam se samými jedničkami (uuuu tady něco smrďánkuje) a za třetí jsem prostě neměla páru o tom, co bych jednou v životě chtěla dělat, čím bych chtěla být až vyrostu. Nicméně na možnosti "Až vyrostu, chci být ovocem do Jogobelly" stále nemohu najít sebemenší chybičku.

Po druháku na gymplu. Máte povolení se zasmát nahlas. 

Čtyři roky na gymplu uplynuly jako voda (a třeba třeťák si vlastně ani moc nepamatuji) a já jsem pořád tápala, čím bych jako chtěla být. Od archeoložky (stejně bych nikdy žádnej poklad nenašla a jen se hrabala v bahně na náměstí v Mladý Boleslavi), antropoložku (ehm..to už si ani nepamatuju, co obnáší, nicméně vím, že jsem TO taky chtěla být), právničky (díkybohu jsem neudělala přijímačky, protože když vidím co a jak často se Michal šrotí...), politoložky (nejzbytečnější obor vůbec), delegátky (na to se přece nemusí studovat!), historičky, kurátorky v muzeu atd. mi jako nejjednodušší, nejméně stresující možnost vyšla jít na pajďák. Yes! Děti a lidi nesnáším od nepaměti, takže základ dobrej.

A tak jsem tu. Občas se vztekám, ale vesměs jsem spokojená. Levou zadní to tu sice nezvládám, nicméně až do státnic jsem se nijak brutálně nestresovala. Sem tam narazím na nějakého zbytečně prudérního exota s fetišem na britskou literaturu, který se vás naprosto vážně u zkoušky zeptá "Jakým topivem topili v tomto díle?" anebo na úplně báječného religionistu, který vám týden před odevzdáním bakalářky odepíše, že nemá čas na to, aby si ji přečetl, ale aby vám to nebylo líto, tak vám pošle obrázek Ježíše s parožím. 

Máme růžové logo. Růžová je totiž drsná. Jak šmirgl. 

Mimochodem, mého vedoucího bak. práce budu velebit slovem i zpěvem do konce života (anebo do okamžiku kdy mě naštve), poněvadž při obhajobě mě uchránil a podržel před Platóna-milující krvelačnou filozofkou. Můj oponent totiž před obhajobou pravděpodobně onemocněl, zmizel anebo se mu tam jednoduše nechtělo, a tak jeho místo nahradila filozofka ze stejné katedry. Takže namísto milého mníška, který mi v posudku vychválil do sedmi nebes, si na mě zubila madam masakr, která je známá pro svou chladnokrevnost při zkoušení a zálibě v hledání skrytého smyslu v absolutně nesmyslných filozofických textech. V jednu chvíli jsem si skutečně myslela, že mám po žížalkách a v myšlenkách už dávala jedničce z obhajoby sbohem a šáteček, protože po mé (šíleně improvizované a ukoktané) úvodní řeči a přečtení posudků se mě MM (madam masakr) zeptala "A co si o kříži myslel Platón?". Kruciprdel, v práci mám jedinou pidizmínku o Platónovi a ona ji po zběžném prolistování vyčmuchá? Samozřejmě jsem neměla sebemenší ponětí o tom, co si jako Platón myslel o kříži. Než jsem se však zmohla na vybrekotání nějaká diplomatické odpovědi, které by nakrásně obalila prosté "já nevím", zachránil mě můj milovaný vedoucí pohotovou reakcí "Ale kolegyně, to je neadekvátní dotaz, držte se prosím otázek kolegy Mnicha."  Háleluja, byla jsem zachráněna!

U státnice z angličtiny to zas až taková brnkačka nebyla. I přestože jsem se tomu obludnému obludáriu intenzívně věnovala celý týden, jako na potvoru jsem si vylosovala otázku (Immigration experience, Minorities in the USA , The 20^th ct. multiethnic writing), u které jsem si při učení a tvorbě seznamu literatury říkala "peču na to, tuhle si prostě nevytáhnu". Nicméně v hodinu nejvyšší při mě stálo snad celé peklo a háleluja podruhé já odstátnicovala z angličtiny. 

V současné chvíli se psaním tohoto článku odreagovávám od učení na druhou státnici, která mě čeká 10.6. Po předchozí zkušenosti nenechávám nic náhodě a tak nějak už předpokládám, že ty největší zrůdnosti si prostě vytáhnu. Při mém štěstí to bude něco jako "Logika" a "Politické myšlení v Čechách v 19. a 20. myšlení", popřípadě něco s Hegelem, protože toho taky nesnáším.